Tak nám přiletěl spasitel z Ameriky. Všude je plno povyku. Nic než Ukrajina, krize kolem ní. Objektivita a validita většiny informací je mizivá. Navíc nevím, co vlastně chceme my, Češi (viz. dnešní výstup z vlády). Jsme v EU a NATO. Obě instituce jsou evidentně bezradné. My též.
Všem je nám obtížné mít rád veleúřad, abstraktní a dehumanizovaný, důsledně očištěný ode všech symbolických a tradičních rysů jednotlivývh národů, který dnešní EU představuje. Ochota Evropu bránit je nulová. Není tu politický zájem reálně krvácet na ostré „smrtící linii“ .
Ale současně tady v Česku podkuřujeme taky, dáváme EU na vědomí že sankce vůči Rusům nechceme. Tak kudy půjdeme? Se strachem o ztráty v ekonomice pokud budeme uplatňovat sankce vůči Rusům? Nebo máme na to, nastolit vůči agresorům tvrdý kurz? Máme jasnou doktrínu, jak se v této situaci zachovat? Máme vůbec pojem co je to hrdost národa?
Většina říší, států které měli pocit „světa měnícího poslání“ byla schopna (byť časově omezeně) snášet škody na majetku, ekonomické ztráty a ztráty na životech. Evropa ve své dnešní podobě touží po další administrativní expanzi, nemá ale politicky sílu utrpět sebemenší hospodářský propad. Natož obětovat své občany.
Dnes je v "The Independentu" článek Tonyho Brentna (velvyslanec Británie v Rusku, bývalý). A má názor hodný povšimnutí – přijměme přidružení Krymu k Rusku jako nevratný fakt. Je to znovusjednocení. I Rusové v uplynulých letech dostávali hořké kapky od EU a USA. NATO se natáhlo na Východ, v Čečně jsme podporovali kdekoho. Na Ukrajině taky. Když začal Majdan hned se tam hrnuli senátoři z Ameriky a spousta rádců. Ale my nemáme jasno doma (a to nemluvím o pořádku ve státě). Kde bereme přesvědčení o oprávněnosti svých zásahů?
Zažil jsem to v bývalé Jugoslávii, v Sarajevu, Srebrenici a na dalších místech. Deklarovaná politika EU a realita. Nepřiléhavost opatření, omezení jednotlivým kontingentům nasazeným v Jugoslávii na humanitární misi které kopírovaly národní zájmy vysílajících států (mrtví ve Srebrenici jsou důkazem). A znovu se chystáme radit.
Rusko i Ukrajina si musí své účty srovnat sami. Vytvořme jim prostor k jednání. Ale nesnažme se vytvářet tam realitu. Snaha separovat a izolovat Rusy není dobrá. Každá takováto izolace jen posiluje extrémní uskupení a názory zůčastněných stran. Zatím jsou všichni zdrženliví (Moskva v odpovědích, Polsko v reakcích na výzvy Žirinovského atd..) . Ale kolotoč se točí. Žirinovského dopis o dělení Ukrajiny nechápou běžní Rusové, odmítají ho. Ukončení vysílání ruských kanálů na Ukrajině chápe pár lidí z pravicových kruhů Majdanu. Ti normální to nechápou. Tím co se stalo na Krymu končí pro Evropu klidné dvacetiletí. Uzavírá se kruh, kruh snů o š´tastném globálním světě kde tržní mechanismus a demokracie vše vyřeší.
V ukrajinském konfliktu se znovu ukazuje, odlišnost světů na Západě a Východě. A to se pohybujeme v Evropě. Nemá smysl na stejný paradox poukazovat mimo Evropský kontinent. Představa o snadnosti obnovení demokracii na Ukrajině je velmi maximalistická a stěží bude korunována rychlým úspěchem. Zapomíname, že tento stav (demokracie) se vyvíjel v Británii, USA, Francii či Skandinávii přes dvě stovky let, i u nás už od roku 1866 (s přestávkami). Politická paměť určitého území je neobyčejně dlouhá, sahá po několik generací. Rozdílná politická kultura je zřejmá. Jedna základní politická zvyklost v demokracii je - vyklidit posty v případě volebního neúspěchu. Janukovič to nezvládl. Putin to taky neumí. Ale sáhněme si do svědomí v naší "Strakovce". My to taky ještě neumíme.
Pro zdárné fungování západního politického systému potřebujeme poměrně početnou až převažující střední třídu. Nemáme ji ani v Čechách. Natož v Rusku a na Ukrajině kde je stále společnost složená z „bojarů“ a „drobného lidu“ bez silné střední vrstvy. Také potřebujete být zažitou tradici a určitou úroveň výkonného státního aparátu (lidí-úředníků).
Naše politická elita nám musí (pokud to dokáže) říct, jak máme v tomto případě konat navenek. Ale sklízí co sama zasela. Ideový chaos, chaos v deklarování a realizaci našich zájmů v zahraniční politice. Sklízí značnou omezenost prosazování vlastních zájmů navenek danoubchybějícím silným hospodářským zázemím. Značnou omezenost a minimální vyjednávací prostor pro deklarování našich zájmů v EU.
Takže potrestejme rusáka. Odsuďme ho, a co dál? Pomůžeme Ukrajině. Vezmeme sem pár raněných. A co dál?
PS: nepřípomíná Vám to de Tocquevillovu vizi „o stádě pokojných, zatloustlých a pilných živočichů.......". Jen ten pastevec – stát není nějak v kondici taktéž.
