Chrám Gebrů

Téma Ukrajiny je mnohokrát omílané. Podívejme se trošku zpět ke kořenům dnešní situace. To byl na Ukrajině ministrem zahraničí Boris Tarasjuk (1997/98).

Léta se Ukrajina snaží aktivizovat svou zahraniční politiku v balticko-černomořském a kavkazsko-kaspickém prostoru. Je to oblast vedoucí směrem k pravlasti indoevropských národů. Nově vzniklá státnost a samostatnost má tendenci k mytologizaci své minulosti a ti nejvíce exaltovaní patrioti zachází málem až k Árijcům.

Ne nadarmo je ve znaku Ukrajiny trojzubec.

Pochází z dob, kdy se u Kaspického moře na břehu řeky Apšeron nachází svatyně a pevnost Atteš-Gag. Její stavitele neznáme. Místo kde stála nese název Ohnivé pole. Stála ještě v 70. letech 19.století. Říkalo se jí také chrám Gebrů. Vytesána, dle pověsti z jednohu kusu skály, se tyčila nad místem kde uprostřed chrámu unikal ze země horký plyn, vysoká věž. Oltář.

Sem přicházeli uctívači ohně mající ve znaku trojzubec. Ten stál uprostřed chrámu. Pověst je dlouhá. Dnes z ní zbyl jen trojzubec ve znaku Ukrajiny. Symbolicky ukazující počátky (možné) dnešní krize.

Po svém osamostatnění se Ukrajina nemohla stát, a dodnes nemůže, velmocí v pravém smyslu. Má však stěžejní význam z pohledu geopolitiky.

Tato velká hra má svého klíčového hráče. USA, snažící se oslabit ruský vliv v regionu, izolovat Írán a islámský fundamentalismus. Zajímavé fakta a názory najdeme na Katedře národní bezpečnosti a strategie Akademie ozbrojených sil USA v Norfolku (Ahrari et all.). EU v tomto duchu hraje roli mouřenína. Jen se hodí pro scénář ve hře o kaspický ropný prostor. Škoda, že mouřenínovi může zanedlouho být v chladných měsících zima.

Spory o Kaspik a jeho ropu běží léta. Není úplně dokončen statut Kaspického moře a jeho národních částí, sporný a výbušný je problém se složením mezinárodních ropných těžebních konsorcií.

Už Allan Dulles, pracovník ambasády USA v Konstantinopoli ve 20. letech 20. století navrhuje své vládě v memorandu, aby si vláda USA podrobila politicky a ekonomicky všechny oblasti ropných nalezišť kolem Kaspiku. Předpokládal, že tohoto lze dosáhnout s pomocí Turecka a postupným utlumením ruského vlivu.

State Department se toho chytil a následně prostřednictvím firmy Standart Oil odkupuje od nezávislého Ázerbajdžánu akcie firmy Bratři Nobelové (za carismu významný těžařský podnik). Nicméně léta šla, přelily se války a nikdo ze zúčastněných tu dlouho nevydržel. Ať Němci, kteří se ke Kaspiku nedostali, nebo Britové, kteří zastavili prodej ropy z této oblasti po roce 1919.

Vzniká však důležitá věc pro dnešek – partnerství Turecka a USA. Dnes oba hráči jsou v jednom vojenském klubu. A Dulles nebo později Brzezinski nevylučují vojenský zásah USA a jejich partnerů v této oblasti.

O ropu tu hrají všichni. Snaží se i samostatná Ukrajina, dokonce se zasazuje o vznik integračního uskupení postsovětských států – GUUAM (Gruzie, Ukrajina, Uzbekistán, Ázerbajžán, Moldávie). Jak to po roce 1997 (založení) dopadlo se členy není nutné psát.

Struktura palivovo-energetické politiky této oblasti je i přes rozvoj alternativních zdrojů, sliby břidlicového plynu stále určována faktory zápasu center ekonomické a politické moci znovu se polarizujícího světa. V nevyzrálé Ukrajině je tento zápas chvílemi nečitelný. A EU nechápajíc co činí sliby vstupu do prostoru eurozóny žene Ukrajinu do dnešního stavu.

Mezi ukrajinskou elitou panuje přesvědčení, že je nezbytné nahradit vazby na ruskou ekonomiku a dodávky ropy z Ruska mnohozdrojově. Je však tento problém tak reálný? A jaké zájmy stojí za snahou o diverzifikaci průmyslu a ropných dodávek? Je tu jeden paradox. Na světovém trhu stále trvá převis nabídky ropy. Ale Ukrajina nemá prostředky na nákup této suroviny. Chybějí peníze.

Jádro vyvolaného sporu s Ruskem. Neplatit za ruské dodávky je na Ukrajině tradicí nových vlád od roku 1998 (premiér Pustovojtěnko). Pro obě strany (Ukrajinu i Ruskou federaci) je nevýhodné nabourat stávající energetický systém. Jejich vztahy by totiž asi nenarušily ani politické chiméry, ničivý dopad mají alternativní hospodářské zájmy. A ty zasahují i do vojenské oblasti.

Navíc zde nastává synergický vliv ekonomicko-vojenský a nacionální. Jen se vzájemně posilují.

Malá odbočka ke specifikům situace. Ukrajina neplatila za plyn ani za ropu. Ale problém s uzavíráním kohoutků byl ostřejší v dodávkách plynu. Můžeme soudit, že ropné produkty zde přináší "živé peníze", kdežto ropa jako surovina má delší návratnost finančních produktů. Tedy boj o zpracovatelský průmysl? Podle aktivit některých ropných konsorcií v EU ano.

I uvnitř Ukrajiny probíhal od konce 90-tých let vnitřní boj kolem ropného tranzitu. Východní, můžeme říci "pridněprovský" tranzitní okruh je velmi silný a silně proruský. Naopak západní tranzitní síť vázaná na Drogobyč a Nadvorjansk jsou silně západně orientované a Rusko nemilují.

Avšak ruskou ropu k obchodu potřebují. Zde se projevil dopad tlaků EU a USA v souvislosti s novými tranzitními směry a národně-patriotistický přístup Haličanů se rozvinul do opozice stejnému přístupu s opačnou polaritou na východě země.

Kyjev přihlíží, a ponevadž systém je nastavený tak, že regiony z tranzitu nedostávají nic má centrální vláda silný finanční tok. Že ho Janukovič odklonil mimo svou vlast je jiná kapitola.

Asi by bylo možné (ale ne zcela správné) zakončit tvrzením o tom, že existuje přímý vztah mezi problémem diverzifikace ropných zdrojů z pohledu Ukrajiny a EU, problémem tranzitu této suroviny a regionálně-politickou polarizací ukrajinské společnosti. Prostě a jednoduše, vliv finančně průmyslových skupin je rychlejší než snaha o politické zabezpečení. K velké smůle ukrajinského národa vliv jejich vlastních finančně průmyslových skupin je nižší a slabší než vliv těchto uskupení ležících domovsky za Atlantikem a v EU. Místní se stávají jen servisními skupinami.