Je lepší pravda nebo lež?

Jak divná se může zprvu zdát tato otázka, tím těžší rozhodnutí to později může být. Vždyť ruku na srdce, kdo v životě nikdy nepřemýšlel, jestli říci pravdu nebo zalhat? Kdo odpovídá NE, lže nejspíš dodnes...  

Lhát se přece nemá! Zní jasná odpověď. Jenže svět si přeje být klamán. O pravdu a zvláště pak o tu nepříjemnou nikdo nestojí.  Pánové, zkuste své ženě po 20ti letech společného soužití odpovědět po pravdě na otázku: Jsem tlustá? Líbím se ti? Nechce-li muž riskovat tichou domácnost, zvolí přinejmenším nějakou diplomatickou odpověď a pokud svoji ženu stále miluje, rovnou se přikloní k nějaké lichotce. 

Lhát se nemá. To ví už malé děti a přesto si tak rády vymýšlejí. 

Opusťme ale svět banalit a přenesme se do situace mnohem smutnější. Rád bych vám vyprávěl Martinův příběh. Martinovi rodiče žili v malém domečku společně s babičkou. Martin byl ženatý, měl svoji rodinu a rodiče pravidelně navštěvoval. Jednoho dne mu onemocněla maminka Nemoc to byla vážná a trvalo pár měsíců, než byla stanovena diagnóza. A tady vlastně začíná celý příběh o lžích, přáních a rozhodování.

Těsně po stanovení diagnózy si maminka Martina zavolala a řekla mu že je těžce nemocná, má rakovinu. Řekla mu, že prognóza je dobrá, ale že musí podstoupit chemoterapii a ozařování. Nakonec celého smutného rozhovoru mu řekla, že tuto informaci ví jen ona, otec a Martin. Zapřísáhla Martina, že to nesmí nikomu jinému říci. A nikomu znamenalo pro maminku, že to Martin nesmí říct ani vlastní manželce. Několikrát se o tom nechala ujistit. A co babička, ta o tom ví? Ptal se Martin. Žije s s vámi v jednom bytě … Ne! Zněla odpověď. Babička se to nesmí dozvědět. Udělám všechno proto, aby to nezjistila.

Babička byla stará osoba a v životě ji potkalo mnoho tragických událostí. Když umřel dědeček, trvalo několik měsíců, než překonala smutek. Jenže smrt jejího syna, ji znovu dostala do kolen a tragická nehoda její vnučky ji definitivně vzala životní optimismus. Postupně ji navždy opustily její dvě sestry a nakonec zůstala se svojí dcerou (Martinovou maminkou) sama. Bylo zřejmé, že pokud by zjistila, že je tady reálné riziko, že by mohla přežít celou svoji rodinu včetně vlastních dětí, byla by to pro ni strašná rána. 

Martin si vše vyslechl, slíbil mamince, že její přání splní, i když z toho neměl žádnou radost. Doma se mu vše postupně rozleželo v hlavě. Několik nocí přemýšlel. Má to všechno tajit i před vlastní ženou? Ublíží tím opravdu mamince, když se manželce svěří? Myšlenky se pomalu odvíjeli dál a dál a Martin přemýšlel, kdo pro něj má v životě větší cenu, kdo je pro něj důležitější a jak všem co nejméně ublížit. 

Bylo to velmi těžké rozhodování, říkal mi Martin. Nakonec si jednoho večera sedl s manželkou a v klidu jí všechno řekl. Vysvětlil jí situaci a vysvětlil, že vlastně i on bude potřebovat určitou podporu z její strany. Navíc léčení maminky a nemožnost ji navštěvovat by určitě vyžadovalo nějaké vysvětlení a Martin by tak musel lhát stále víc. A to nechtěl. Obzvlášť někomu, koho měl rád.

Čas plynul. Maminka podstoupila léčení. Vypadaly jí vlasy a její kůže byla spálená od ozařování. Podstoupila i operaci, kterou se nádor podařilo zmenšit. Ne však zastavit jeho růst. Léčení pomalu končilo, ale nemoc vyhrávala.

Martin mi popisoval, jak bylo složité, vysvětlovat rodině co dělá maminka jak se má, proč ji už dlouho nikdo neviděl. Bylo hrozné si neustále vymýšlet další a další lži, pomalu se do nich zamotávat a to vše jen proto, aby vyhověl maminčinu přání. A to pořád ještě netušil co ho čeká. Martinova manželka několik měsíců vydržela hrát hru společně s Martinem. Jednoho dne, ale tchýni začalo být všechno strašně divné. Dokonce pojala podezření, že se tu děje něco divného s Martinem a jeho manželkou a uhodila na ni. Chtěla vysvětlení. A tak se stalo, Martinova žena své mamince všechno řekla. Vždyť proč ne? Dcera vlastní matce neutají skoro nic. Martin se zlobil, ale na druhé straně to chápal. Doufal, že se to jeho máma nikdy nedozví. V tomto měl štěstí, nedozvěděla ...

Čas plynul pomalu. Trápení nemocné maminky se stupňovalo. Přesto se jí dařilo svoji nemoc držet v tajnosti a o to dokonce i před babičkou. Ta sice Martinovi někdy zavolala a stěžovala si, že vidí, že něco není v pořádku, a chtěla podporu. Chtěla ujištění, že vše bude v pořádku. Martin, pamětliv maminčina přání, babičce lhal. Vymýšlel si, zjednodušoval, hýřil optimismem a lhal. V té době ale už tušil, že to co babičce říká, není pravda. Ale lhal, vtipkoval, zlehčoval. Měl rád babičku i maminku.

Martinově mamince se přitížilo. Na vyšetření ji musel vždy někdo doslova odnést. Pro výsledky které byly za pár dní, už chodil jen její manžel, Martinův otec. Vyřizoval za ni všechno, chránil ji před světem a pečlivě dbal, aby ji nikdo neviděl zuboženou a zlomenou. A tak jednoho dne zvonil Martinovi telefon. Otec mu sdělil, že léčba je ukončena. Dostal v nemocnici konečnou zprávu. Výsledkem je naděje na 2 až 4 měsíce života. Ortel byl vyřčen, maminka svůj boj prohraje. Otec ale druhou větou Martinovi řekl, že to nesmí nikomu říci, ani mamince. Prostě se to nedozví. Martin se na otce hněval. Nemá právo jí takovouto zprávu zatajit. Jenže … však víte! Martin mlčel. Věděl, co věděl, ale nikomu nic neříkal. Lhal všem i své mamince.

Pomalu se ztrácel v tom, komu pomáhá, komu ubližuje, čí přání je více a čí méně. Dotěrné otázky celé rodiny byly takřka na denním pořádku. Babička volala o podporu každý druhý den a její plačtivé telefonáty Martina stály mnoho síly. Hrát před babičkou veselého a plného optimismu, bylo moc těžké.

Trvalo to 4 měsíce. Konec byl hodně bolestivý, ale o to rychlejší. Martinova maminka umřela v noci, doma. Odvezli ji potmě před svítáním, když celá ulice ještě spala. Její přání, aby to nikdo nezjistil, bylo splněno.

O to víc se celá rodina nestačila divit, když jim přišlo úmrtní oznámení …

Tento příběh je celý o lásce, lhaní a snaze plnit přání našim blízkým. Martin svému otci nikdy neodpustil. Říkal, že neměl právo před maminkou tajit definitivnost její nemoci. Říkal, že měla právo to vědět a naložit s vymezeným časem podle svého. Třeba ještě chtěla před smrtí něco udělat, něco někomu říct. Byl to její čas, o který byla připravena. Doufala až do konce, že se vyléčí, že potom přijde doba, kdy ještě bude moci říci, udělat, napsat. Pohoupat svoji vnučku, a setkat se s rodinou.

Jenže ta doba nepřišla …