Bydleli jsme u lesa, dveře do zahrady celé dny otevřené, a tak bylo jen otázkou času. kdy se v domě objeví nějaký nevítaný živočich."Máme myš," oznámila mi manželka. Myš v domě je rána. Živelná pohroma.
A samozřejmě jsem za její výskyt jako za všechny trable mohl já. Ale jisté zkušenosti jsem už získal.
"Myš? Tys ji viděla?"
"Neviděla. Slyšela. Ve sklepě."
První úder byl zažehnán.
"Ve sklepě?"
"Teda myslím, že ve sklepě. Jak mají kluci hokej a fotbal..."
Otevřel jsem dole skříň, kam po sezóně sklidili hokejovou výstroj, a bylo jasno. Rozkousané ponožky a v nich typická hovínka. Ženská s myší v bytě je průser. Má smůlu, myška. Ulovím ji.
"Je to rejsek," hlásil jsem nahoru. To zní lépe.
"Já to říkala. Tak mu, prosím tě, domluv."
Má žena mluví se zvířaty. Pavoukům říká Fanouši. Když neopustí dům dobrovolně, opatrně je chytám do skleniček a nosím na zahradu. Biolit je u nás zakázán. Mravencům říká Ferdo a do cestiček jim sype skořici nebo hřebíček. Domlouvá i mouchám. Máš otevřené okno, slyšíš? Domluvila i rejskovi.
"Nechám ti otevřeno ven. A mazej!" důrazně ho varovala přes pootevřené dveře do sklepa.
Šel jsem tam s baterkou. Seskočilo to z regálu a dole na linu to vzalo zatáčku, až jsem zaslechl i drápky. Rejsek to nebyl. Myš. A pěkně vypasená.
"Jestli chceš něco ze sklepa, tak to donesu. Dáme mu čas," sdělil jsem ženě bezstarostným a laskavým tónem.
Koupil jsem otrávené zrní a ještě večer dvojnásobek doporučené dávky nasypal podle návodu na exponovaná místa. Ráno bylo pryč. I druhá posílené várka přes noc zmizela. Teprve z té třetí pár zrníček zbylo.
"Už můžu?" ptala se žena.
"Můžeš."
"Co jsi s ním udělal?"
"Nic. Prostě vymajznul."
Myši jsem posbíral do kýble, vyhodil do popelnice, aby venku neotrávily všechny kočky z ulice, a smířil se s tím, že občas nějaký ten rejsek s námi krátce pobude.
Pak ale rejskové došli. V poklidu jsme seděli večer u televize, když náhle cosi periférně proměnilo náš obývák. Chvíli jsme ještě koukali na televizi a pak současně na sebe.
"Vidělas to taky?" opatrně jsem se zeptal.
Přikývla. Takže viděla. Tu šmouhu. Tu dělovou kouli.Ani nehlesla. Opatrně jsem se vydal na obhlídku. Za svým křeslem jsem zahlédl ocas.
"Zůstaň sedět," varovně jsem zvedl ruku. "Vidím ji."
Strnule se předklonila.
"Já taky."
"Vidím jí ocas."
"Já fiousy."
Rejsek to nebyl. Ani myška. Myš jak kráva. Pavouci mi nevadí, a když už jsou moc velcí a vyžraní, klidně je vynesu ven v náručí, ale taková myš. jestli bylo vůbec možné tu obludu myší nazvat, mě odpuzovala. Ale dostal jsem vztek a se zničující odvahou jsem po ní holou rukou chňapl. Zavřeštěla, vytrhla se mi, produsala obývákem a zmizela v jídelně.
Manželka začala balit.
"Jdu k mámě. Na Koldum."
V té době už mě taková hrozba příliš neděsila.
"A nezkusíme jí domluvit?" neubránil jsem se sarkasmu.
Kupodivu to nekomentovala.
"Vezmeme sem Astu," řekla.
Dostat Astu do bytu byl ale problém. Nikdy uvnitř nebyla. Teprve po dlouhém přemlouvání ostýchavě vstoupila. Procházela dům, větřila a nakonec se zastavila před jídelní stěnou. Lehla si uprostřed místnosti a upřeně se dívala na skříně. A z těch, naprosto neuvěřitelně, jako zhypnotizovaná vypochodovala myš a došla až k ní. Asta jen klepla packou. A od té doby veškerou havěť v bytě vždycky odchytala.Říká se tomu lov malé kořisti.
Po mnoha letech se k nám na zahradu nastěhoval kocour. Přijde, nic nechce, natáhne se na křeslo, kde sedával můj kamarád Ivan Hlinka, a kouká. Myslím, že to je on. Převtělený. Jak z Bulgakova. Povídám si s ním a myši se nám vyhýbaj.
