70 let hokeje v Litvínově - vzpomínání na titul

Je skoro údělem mistrů propadnout z vrcholu ke dnu. Po euforii z minulé sezóny se tak propadl i mistrovský Litvínov. Ale nemůže být každý den posvícení. A pro takové chvíle jsou k dispozici vzpomínky. Tahle je o poslední bitvě.

Ve čtvrtek 23. dubna 2015 panuje na severu Čech příjemný jarní podvečer, takový skoro až máchovský, ale litvínovské parky i parčíky jsou prázdné, opuštěné je i náměstí a dokonce i nákupní střediska nezvykle osiřela, zato k litvínovskému stadionu, ke stadionu Ivana Hlinky míří zástupy lidí. Jsou jich stovky, je jich tisíc i dva a možná i víc.

Hraje se sice v Třinci, ale oni jdou prožít i tenhle zápas na svůj stadion. Jdou sem už počtvrté, finálová série se v Litvínově promítá na velkoplošné obrazovce nad revoluční jižní tribunou, a v hledišti zápasy sledují ti, kteří u toho chtějí být pospolu, aby skoro pět set kilometrů do dálky vysílali co nejsilnější společné signály svých duší a srdcí a podpořili ty svoje za devatero horami a řekami a temnými lesy. Je to počtvrté, a tentokrát už naposledy. Dnes všechno skončí, dnes bude známý mistr extraligy, dnes z ledu odejde jeden z těch dvou jako vítěz. Dnes anebo možná i zítra, anebo třeba za týden, protože sedmý zápas, poslední bitvu, rozhoduje při remíze po třech třetinách jedině prodloužení, žádné nájezdy, panna - orel nebo třeba nůžky, kámen, papír - prostě bitva do definitivního konce, bitva až do padnutí. Takže se třeba taky může hrát, dokud v Třinci neroztaje led...

Dnes jde o všechno.

Před necelými dvěma týdny se tady na stadionu tančilo jak o brazilském karnevalu. A hned dva večery, protože dvakrát po sobě jsme naprosto nečekaně třinecké favority heroicky porazili na jejich krásném a samozřejmě vyprodaném stadionu.

A týden nato, před pár dny, v neděli večer, jsme tady už slavili titul! Dvaatřicet vteřin k němu zbývalo, pouhé půl minuty, to vydrží pod vodou bez dechu i nejtěžší kuřák, naše telefony se už hltily blahopřejnými esemeskami a najednou všechno bylo jinak, takže to už se netančilo, a když nám pak rozhodčí neuznali gól v prodloužení a na nájezdy se sen o titulu ten večer rozplynul, šli jsme odtud domů mlčky a schlíplí, než někdo furiantsky a rouhavě vykřikl - A co! Aspoň si to oslavíme doma!!! A zahojil tím a povzbudil naše zklamaná nitra. Jasně, nic se neděje, doma to bude teprve nejlepší!

Jenže doma jsme dostali výprask, nářez, takovou meltu, že Pavel Francouz, náš zázračný gólman, z toho ujel na střídačku, a tak se rozhoduje až dneska a v Třinci.

Fanoušci se slévají z různých stran, jejich proud sílí jako říčka z pramínků a potůčků, zdraví se a navzájem se povzbuzují a ujišťují zaťatými pěstmi a odhodlanými i vítěznými úsměvy, jenže v hloubi duše to většinou mají a cítí jinak. Třinec prohrával jedna tři na zápasy, ale odvrátil dva mečboly, teď hraje doma a jeho sebevědomí expanduje na vítězné vlně. Naši k nim na Moravu odjeli prořídlí, zbití, unavení, ošizení nešťastnou náhodou, rozhodčími i osudem.

Přejeme si, chceme věřit, ale s vnitřní vírou je to o něco horší. Usedáme na tribuny. Dnes nikdo netančí. Chvílemi se rozhostí ponuré ticho.

Když se na velkoplošné obrazovce objeví naši, jak vjíždějí na led, stadion se rozburácí. Náhlá víra vjede do žil. Vyhrajeme. Jedeme tam vyhrát, prohlašovali Petry a Růča a trenéři. Ale co taky říkat? Že tam jedem prohrát? Ale je pro nás i statistika! Ještě nikdo v historii nedokázal překlopit stav finálové série z 1:3 na vítězství! Navíc jsme tam u nich ve finále ani jednou neprohráli. V normální hrací době ani jednou! A dokonce ani v prodloužení ne! A vůbec - tuhle sezónu jsme nikdy tři zápasy po sobě neprohráli!

Jen co se hodí první buly, Třinečtí na nás vlítnou. Odpočatí, rozjetí, plní síly a sebevědomí a hnáni vyprodaným stadionem. Našeho hrdinného Ručinského donutí pod tlakem faulovat, a jejich hrdina Irgl, který se po fatální operaci dokázal vrátit nejen mezi živé, ale i mezi nejlepší, nám před bránou těžce zavaří. A hned nato Klepiš a po něm Trončinský a další a další. Je to drtivé. Skoro jak poprava. Ale zatím je na konci vždycky náš opět zázračný Pavel Francouz.

Brzy nato máme přesilovku, a druhou a třetí. Nic z toho není, ale stejně kdosi bojovně zakřičí do naší ztichlé haly: Koušem! Taky to umíme! Taky hryžem, kurva!

O přestávce se jde před zimák. Je nezvyklé teplo. Skoro léto. Ani kouřit moc nechutná. Párkaři a pivo se slevou se zvláštní nostalgií vracejí nalomenou víru a odhodlání. První třetinu jsme odolali. Snad nám vystačí síly. Vystačí. Určitě vystačí. Kluci prej do Třince odletěli letadlem... Jdem na to. Vyhrajem!

Ale ani ve druhé třetině to lepší není. Ačkoliv Irgl odstoupil ze hry po nešťastném zásahu pukem, stejně nás znovu řežou. Bráníme se ze všech sil, ale vypadá to, že na víc nemáme. Naše síly jasně ubývají a ti druzí jako by byli stále silnější, dravější a nabuzenější. Jejich stadionem se víc a hlasitěji rozléhá vítězný pokřik.

I druhá třetina končí bez branek. Ovšem tak trochu zázrakem. Přestříleli nás v ní určitě dvojnásobně. O přestávce, zdá se, je venku míň lidí. Kouří mlčky. Raději jsou snad každý sám se sebou.

Třetí třetina. Třinečtí diváci ženou své hráče k rozhodujícímu útoku. Vyčerpaný Ručinský dostane sekeru, nepromění obrovskou šanci a odpovědí je zdrcující nápor. A pak se stane, co se muselo stát. V těžkém, ale nepřehledném závaru puk propadne do naší branky. Sice dost podivně, vracečky na kostce ukazují, že ho tam Hrňa nejspíš přikopnul bruslí, ale třinečtí hráči se radují a gratulují střelci a diváci bouří a taky se radují a objímají se a jásají: tak přece jenom ten titul máme!

Hlavní rozhodčí chvilku otálí, ale potom se rozhodne konzultovat gól s videorozhodčím. Diváci ovšem slaví dál. Je to přece jasné. Poslední třetina posledního zápasu! Doma nejde takový gól neuznat!

Na třineckém stadionu panuje veselice, ale litvínovský stadion ovládne frustrace. Zadržovaná nespravedlnost z minulého zápasu v Třinci se náhlou křivdou a pocitem beznaděje dere ven a vybuchuje. Nám neuznali regulérní gól a teď nás takhle a tímhle chtějí podrazit a porazit? Donebevolající nespravedlnost, rozhořčení a ukřivděnost. Dávaj si na čas, aby to vypadalo věrohodně! Ale stejně jsme mistři. Vyhrát kopnutým gólem! Náš gól byl regulérní, platil, vyhráli jsme titul už v neděli v Třinci!

Rozhodčí po dlouhé prodlevě konečně položí sluchátko a jako aktér antické tragédie s kamenným výrazem najíždí ke středu kluziště. Tak kolik mu dali? Jak se bude moct večer podívat svý starý do očí?

A pak ten chlápek v pruhovaným triku uprostřed třineckého kotle náhle nekompromisně rozpaží. Rozpoutá se bouře. Všechno je zapomenuto a odpuštěno, všechna příkoří jsou pryč, zvedáme hlavy, díky, Ivane, i ty, statečný chlapíku! Jedeme znovu. Hoši, bojovat!

Ještě osmnáct minut. Do hry se znovu vrací Irgl. Nabíjí spoluhráče i diváky svým heroismem a Třinec nás řeže. Tohle Francouz nemůže ustát. Růča přestřelí, podruhé neuvěřitelná smůla. V jeho tváři je vidět bolest, nakonec trenéři před zápasem raději tajili, jak to s ním vlastně je. Třinecký kotel žene své hochy k náporu. Jsou nekompromisní. Zdivočelá smečka, co nedá vydechnout. Rveme se s ní, skáčeme a padáme do střel, bojujem ze všech sil, bojujem tak na doraz, že nevnímáme okolí, nedáváme pozor a najednou hrajeme v šesti. Nesmyslný přestupek! A tak zbytečný! Fatální oslabení. Hrůzné dvě minuty... Ustáli jsme je, ale za jakou cenu. Jsme vyčerpaní a bolaví a těch střel na Francouze je už moc. A počet pravděpodobností je neúprosný!

Sedm minut do konce třetí třetiny, Třinec útočí, ale nepovede se mu rozehrávka, puk zachytí na modré Sklenička a jen ho nahodí na branku, jenže se k němu náhle dostává Lukeš, z voleje, bez přípravy střílí, a dává branku! Nevěříme. Nechápeme. My snad vedem... Jo, vedem!

Zimák bouří. Ten náš. Třinecký oněměl, takže v něm lze jasně rozpoznat nadšenou enklávu věrných litvínovských fandů a u nás se už zase tančí v uličkách i na ledě, kde už se letos dohrálo.

Bereme si oddechový čas. Musíme se vzpamatovat. Vydechnout, uvěřit, vrátit se z blouznivého tripu, tranzu a extáze zpátky na zem. Sedm minut. Posledních?

Znovu se na nás valí útok za útokem. Jdem proti nim čelem, obětavě, bez ohledu na bolest. Není kam ustoupit, není kdy a kde nadechnout.

Píská se a Rulík reklamuje časomíru. Dlouhé vysvětlování. Stadion hrozivě vře. Ale my se bát nesmíme. Strach je cesta do pekel. Rveme se o vteřiny. Jsou nekonečné. K nepřečkání. Jak se můžou tak šíleně vléct? A pak si bere oddechový čas Třinec. Jsou stále ještě přesvědčení, že to dokážou a že to udělají. Tak jako minule. Minuta a dvacet osm vteřin. To už přece musíme ubránit, vzájemně se ujišťujeme. Podruhé se to nemůže stát. Šrapnel přece nikdy nespadne dvakrát na stejné místo. Tak třeba zalehnem bránu, ucpem ji, postavíme před ní nepropustnou zeď! Třinec odvolává brankáře, nastupuje k útoku, ale vyhazuje na zakázané uvolnění. Poslední minuta. A z té se po vteřinách ukrajuje.

A pak se odpíská, hodiny časomíry se zastaví a zbývá posledních čtyřicet vteřin. Stadion v Třinci duní. Třinečtí podupávají u kruhu na vhazování, nedočkavě, jak honicí psi, jak koně, co hrabou kopyty, jsou nažhavení a nejsou vůbec dole, tohle už před pár dny přece zažili, a mají teď ještě víc času, jen o pár vteřin sice, ale víc, Rulík cosi vysvětluje rozhodčím a plazí jazyk jako čert, třinecké ochozy burácejí, žádají ať už se to konečně spustí, ať už konečně srazí na kolena ty opovážlivce, debaty končí, bude se vhazovat, třinecký brankář je venku a šestice přetlakovaných strojů se shýbá k ledu.

A lidi v Litvínově a lidi pro Litvínov, kterých je v zemi, kolik by nikdo nečekal, tak tihle naši lidi, pokud z toho nesnesitelného napětí neutekli do sklepů, do lesů nebo do svých zahrad, si poposednou ještě blíž k obrazovkám, nalepí se k nim a taky k sobě navzájem, tisknou si v pěstích prsty a drží se za hlavy, za uši nebo i přes hruď za srdce, a taky se drží jeden druhého a dívají se na led, dívají se a cítí naprosto jasně, že v tom nejsou sami, že s nimi na to z nebe kouká jejich Ivan, velkej a uctívanej a milovanej Ivan, co vždycky všechno uměl a dokázal zařídit, Ivan Hlinka a taky Mirek Kluc, dva bohatýři, co dresy s jejich čísly a jmény visej na zimáku pod střechou, a že koukaj taky ti, kterým tam dresy nevisej, protože ne každýmu se za život poštěstí, že pod střechou jeho zimáku může viset dres s jeho číslem a jménem, i kdyby bejval na tom ledě dole duši vypustil a třebas i vykrvácel, a že na to kouká Franta Dům, co s litvínovským hokejem prožil půlku století, a Franta Procházka, silák, bourák a hodnej a bezelstnej kluk, co se nedožil padesátky, a taky Jirka Zíma, co kdysi v dávnověku vstřelil a zavěsil první litvínovský ligový gól, a jeho brácha Zdeněk, kterej tu ligu pro nás dokázal vybojovat a léta držet, a že na to koukaj všichni, co ti kluci dole nosí ve svých srdcích, které mají kolem sebe nebo ke kterým se obracejí kamsi nahoru, když jim je úzko nebo jsou naopak hodně šťastní, a lidi v ochozech a u televizí na to koukali a říkali si a mysleli, Ivane, náš Ivane, jseš přece bůh, hokejovej bůh, náš hokejovej bůh, a musíš nám pomoct, musíš stát při nás jako vždycky, aby se nám konečně dostalo, co nám patří, spravedlivě a poprávu patří za tu naši všechnu dřinu, za naši krev, za náš pot i naše slzy, co jsme za ty roky prolili, to ty víš přece nejlíp, tak teď stůj jako vždycky při nás.

A pak už se hodil puk, Třinečtí nastoupili k rozhodujícímu útoku, rozjeli to podle manťáku, ale najednou jim tam do toho škrábnul Petružálek, Jakub Petružálek, co k nám přišel na pomoc a taky u nás zahnat svůj smutek, bolest a žal, náš Kuba Petružálek, ale možná i nějaká vyšší moc, kdo ví, protože na led se v té chvíli odkudsi zničehonic snesla dvě andělská křídla, a puk se odrazíl zpátky k bráně, kam našlapli Hübl s Lukešem, až jsou sami dva před prázdnou brankou a pak si s tím pukem ještě kamarádsky pohrajou, Hübl podá Lukešovi, třinečtí zadáci už zůstávají stát, bezmocně a rozumně, a najednou je hotovo a po všem a je po bitvě, po poslední bitvě, a pohádky je konec a pohádky je začátek.

(Kapitola z knihy Když máš pro koho hrát)

V sobotu 19.12. v rámci připomenutí sedmdesátin litvínovského hokeje nastoupí v exhibičním utkání olympijští vítězové z Nagana, Ručinský, Šlégr, Lang a další. A také třeba Ivan Hlinka mladší.