Pozor, nepřítel naslouchá! Ale kamarád taky rád...

To jsem se takhle jednou vrátil domů a chvíli nechápal, co vidím. Na podlaze rozsypaný cukr, sůl, mouka, změť oblečení a spodního prádla, rozpárané peřiny i panenky mých vnuček, rodinné fotografie i dopisy od přátel. Vše ušpiněné. Znásilněné. Nejdřív jsem zaskučel a pak zatoužil zabít. Prostě na psychologa.

Je zvláštní, jak zamilovaní prarodiče dokáží mazlivě oslovovat svá dosud nevnímající vnoučátka. Ty naše smrádě, ty náš pancharte, hajzlíčku, ty krásná sviňko... A jaká oslovení člověk volí v intimních chvílích vůči svému partnerovi, se kterým žije třeba čtyřicet let. Pro mnohé by byla i nepochopitelná, protože někdy i zdánlivě vulgární. Ale v těch osloveních je ukrytý celý život. Láska i bolest, vzájemná důvěra i strach, strasti, radosti a často i společná osudová trápení a utrpení.

Kdysi mě kdosi vykradl, ušpinil můj život, já ho nenašel a díky tomu jsem na svobodě. Byl to nepochybně odporný cynický gauner a boží mlýny ho jistě jednou poprávu semelou. Ale se vším důrazem protestuji, aby má nejintimnější slova kdokoliv proti mé vůli poslouchal, nahrával je a pak i přehrával, a třeba zcela lidsky (protože vzdálen svým věkem a dosavadní životní bezbolestností) se pobaveně vysmíval, jak že to komicky oslovuju své milované. Je to odporné. Bezcitné. A neomluvitelné. Biblický Herodes prý nechal povraždit všechna chlapecká nemluvňata v Betlémě, aby náhodou nepřišel o svůj trůn. Ale snad žijeme už v jiné době. A v bitvě o svůj trůn se nesnížíme k podlostem. Že už neplatí: Pozor, nepřítel naslouchá, je úsměvné a fajn. Ale že kamarád taky rád, je hnus. Za zveřejnění rodného čísla hrozí i basa. A přitom prasácké odposlechy jsou zde často i adorovány.