Patnáct let od Nagana - vzpomínka na Ivana Hlinku

Když jsem psal svému kamarádovi parte a snažil se vyvarovat obvyklých frází, stejně mě neustále napadalo slovo nesmrtelnost. Češi jsou výjimeční neznabozi a my ze severu obzvlášť. Pojem nesmrtelnosti jsme nespojovali s náboženství

    "Tady je Ivan Hlinka. Čau, Džordžo. Kde jseš?" Takhle se mi od dob, kdy hmotnost mobilních telefonů klesla pod čtvrt kila, dlouhá léta takřka denně hlásil můj životní kamarád. A pokud jsem se nalézal v okruhu dvaceti třiceti kilometrů, následovala obvykle věta: "Jedu k tobě." Někdy jsem do telefonu v pudu sebezáchovy zalhal a pár desítek kilometrů si přidal. Dnes je mi z toho těžko na duši. Je mi to líto, Ajvn, ale tehdy jsem byl přesvědčen, že na všechno máme nekonečně času.

     Seznámili jsme se v sedmdesátých letech na autogramiádě mojí první knížky. Přišel mi vynadat, proč že se v ní otírám o litvínovské hokejisty, a skončili jsme na vodce v Radničním sklípku. V osmdesátých letech se z nás stali sousedé na Loučkách a v letech devadesátých jsme se vídali prakticky denně. Ivan prožíval období, kdy se mu příliš nechtělo domů, a já si ho klidně mohl nechat zapsat do občanky. Když začal žít s Liběnou, nastala éra našich společných dovolených v Chorvatsku a výletů do Krumlova, do Merklína, do Karlových Varů. Ivan se pokaždé jmenoval vedoucím zájezdu, a jako by cosi kompenzoval, propadl zvláštnímu pečovatelskému komplexu. Ráno vstával o hodinu dvě dřív, nasbíral houby, nakoupil vejce, šunku a čerstvý chleba a připravil snídani. Objednal tenisové kurty, naplánoval turistické trasy a vymýšlel zábavu.

     A potom přišlo Nagano... Hokejový svět o něm mluvil se zbožnou úctou a on s námi sedával na kartách, na pivu i s kytarou u ohně. Byli jsme na něj hrdí, byli jsme na něj pyšní, a trocha toho zlatého prachu jako by se snášela i na naše ramena. Bylo to nádherné, bylo to dojemné a nezapomenutelné. 

A taková byla i cesta, která je pro mě i po letech zahalena čímsi magickým. Ostatně zrovna Ivan o ní ve společnosti rád vyprávěl a na mě se vždycky odvolával, abych dosvědčil, že říká čistočistou pravdu. V březnu 1999 se chystal s Liběnou za oceán vybírat reprezentanty na mistrovství světa a už od ledna mě s mojí ženou otravovali, ať se chystám rovněž. Týden Kanada, tři týdny Florida, víc než tucet zápasů NHL. Ale taky skoro tucet startů a přistání. Vymluvil jsem se, že v březnu budu mít spoustu práce a s lítostí to zamítl. Večer před jeho odletem jsme po kartách ve Zvonku zašli s Ivanem jako obvykle ještě k nám. Když se s mou ženou Zdenkou dostatečně vyhádali o Přemyslovcích, templářích a Konfuciovi, pustili se svorně do mě. Že kdybych nebyl srab, mohli jsme zítra letět v partě za oceán. Bránil jsem se: kdybych tušil, jak všechno nakonec v pohodě zvládnu, určitě bych tu Ameriku absolvoval. Ale bohužel je pozdě. Nejsou víza, letenky, nic. Jenže Ivan vytáhl kalendářík a už organizoval. "Zítra dopoledne zařídím víza a letenky. V pátek přiletíme s Liběnou z Montrealu do Tampy. Ve tři. Vy z Prahy přes Amsterdam a Detroit v půl čtvrtý. Na konci haly je takový zadní schodiště. A pod ním na vás budu čekat." Zapochyboval jsem, co když bude v Montrealu sněhová kalamita. "Tak tam bude čekat třeba Petr Svoboda," ujistil mě.

     Víza byla do dvou dnů, letenky ještě o den dřív. Za normálních okolností bych za jejich cenu pořídil cestu kolem světa. Ale co. Stejně nás sežerou žraloci. Do Tampy jsme přiletěli už ve čtvrt na čtyři. Seděl tam dole pod schodištěm, popíjel vodku s ledem, druhou připravenou pro mě, a kouřil. Měli jsme nabitý program, týden utekl neskutečně rychle. Denně jsme si říkali, že zkusíme najít proslulou restauraci Zlatá Praha, ale nějak nám to nevycházelo.

Poslední den před odletem do Miami jsme se vraceli do hotelu pozdě v noci. Pršelo, bylo mlhavo, světla neonů se tříštila na sklech auta. Zastavili jsme na křižovatce. Červená na semaforu se snad zasekla. A najednou jsme si všimli, že pár metrů od nás v mlze problikává nápis Golden Prag. Uvnitř bylo skoro prázdno. Dvě babičky pily u umakartového stolku kávu a u baru postával starší pán v bermudách. Chtěli jsme si dát panáka vodky, ale servírka nám oznámila, že můžeme dostat pouze pivo nebo víno. "Odkud jste, slečno?" ocenil Ivan její dokonalou češtinu. "Z Varů," pyšně odpověděla a šla pro pivo. "Z Varů?" ucedil jsem skepticky. "Ta je tak z Merklína." Merklín je vesnice asi deset kilometrů od Varů, do které z Litvínova postupně přesídlili mí sourozenci i rodiče. Já za nimi jezdil a dost často právě s Ivanem. Na tenis, na houby, jen tak na návštěvu. Malinká a milá prdelka Čech. "Víte, slečno, co říkal tady kolega?" prozradil Ivan rozjíveně, když dívka přinesla pivo. "Že nejste z Varů, ale z Merklína..." "Jak to víte?" užaslo děvče. Znala celou naši merklínskou rodinu. S mými synovci a neteřemi si hrávala na dvorku a od mé švagrové se učila malovat si řasy. Její hlasité vzpomínání na Merklín přilákalo muže od baru. Představil se jako majitel této Prahy a nepříliš originálně se otázal, jak se máme. Postěžovali jsme si, že nám tady chybí vodka. "Tu bohužel nesmíme, nemáme licenci," omluvně vysvětlil a přisedl si. "Ale jinak jsme vyhlášení. Chodí sem Matuška, Navrátilová a taky hokejisti. Kubina, Svoboda, Jágr..." Ivan namítl, že Jágr asi ne, ten že hraje trošku víc na sever. "Ale jo," tvrdil šéf. "Sedává támhle u okna..." "To těžko," oponoval Ivan. "A o tomhle i něco vím..." Majitel se zamračil a náhle se rozzářil. "Íván..." po moravsku protáhl. "Ty jseš Íván... Mámo!" zavolal do kuchyně. "Pojď sem, je tady Íván!" Přisedla si i manželka, probíralo se i Nagano, a když se oba po čase Ivana poněkud nabažili, padla otázka, koho že trénuju já. "To je Jirka Švejda, můj kamarád, spisovatel," představil mě Ivan, přestože jsem v té době už pár let žádnou knížku nenapsal. "Ale já vás znám," pravila paní objevně a obrátila se na manžela. "A ty pána taky znáš. Měli jsme doma tutu jeho Haváriju..." Majitelé Zlaté Prahy pracovali v osmdesátých letech na Svazu spisovatelů. Od tehdejšího předsedy dostali protekční poukaz do Domu spisovatelů v Jugoslávii a odtud emigrovali přes Itálii do Ameriky. Tradovalo se, že noc před útěkem strávil šéfík na zahradě spisovatelského domu s tím, že nemůže usnout, protože "ty cikády dneska řvou jak krávy." Z téhle věty se v následujících letech stala naše oblíbená chorvatská hláška. Její původ jsem před časem právě v Chorvatsku vysvětloval i Ivanovi. A najednou s jejím autorem sedíme souhrou neskutečných náhod o půlnoci v Americe u jednoho stolu.

To byl ale jen začátek. Další nás čekalo v Miami.

Dokončení příště.