Co dělá Nečas, když mu teče do bot?

Už skoro čtvrt století hrajeme týden co týden v hospodě licitovaný mariáš. Než se rozdají karty, chvíli se jen tak povídá. Před dvaceti lety jsme probírali (cizí) ženské, před deseti co nám ty naše uvařily v neděli k obědu, před pěti co a jak jsme si uvařili sami a poslední dva roky je na pořadu výhradně politika, především co zas kdo jak a kam odklonil - z našich daní. Byla i na včerejších kartách, tak jsem se (s)pustil do psaní.

Myslel jsem, že takhle nějak by to mohlo vypadat i o tu akademickou čtvrthodinku před zasedáním naší vlády. Parťácky, družně, pozitivně. Že předseda třeba řekne: "tož pome, a upřímně, zme přece na jedné lodi..." a začne se probírat, co se daří i nedaří, co nejvíc trápí lidi a tedy i samotné ministry, a kam je tudíž potřeba napřít společné síly. Prý není v lékárnách ten vitamín na dětskou křivici. A taky vakcina proti tetanu. Poplašné zprávy. Ještě že tak. Mimochodem... proč ale pořád nakupujeme rentgeny a různý ty chirurgický roboty a taky umělý kyčle o tolik dráž než třeba Němci? A proč jsme vůbec pronajali odpočivadla u dálnic tak levně? A co se to stalo, že Irák najednou nechce naše letadla? A jak to vůbec dopadlo s tím ozvučením v kongresovým paláci kultury, nějak se to táhne... Zjistíme do příště, optáme se náměstků. A když jsme u té kultury, přišla nová petice od umělců. Údajně jsme málo kulturní. Nepodpoříme aspoň nějak tu naši živou kulturu? Třeba formou jogurtů školním družinám zdarma?

Taky bych si myslel, že může zaznít i teskný povzdech: Prosím vás, rozumíte někdo tomu, proč nás lidi tak moc nemaj rádi?

Jak nemaj? Co nemaj? Mluvte za sebe. Vy máte sedn setin a my skoro sednást procent.

Já ale myslím nás vládu. Jako celek. Lidi nám už prý nevěří. Neměli bysme s tím něco udělat?

Nejsme populisti. Jsme vláda rozpočtové odpovědnosti.

Chápu, že o některých věcech se v plénu mluví obtížně, není příjemné před svědky přivádět kolegy do rozpaků. Ale lze najít příležitost, třeba cestou do jídelny nebo na toaletu. Hele, víš že ta realitka, co jste jí prodali ten váš pražskej barák za dvě stě milionů, ho obratem střelila školákům za čtyři sta? Takys to četl? Prosím tě, proč jste jim to za těch dvě stě neprodali rovnou, sedíte tu ob dvě židle... Takhle to vypadá kdovíjak... Nebo: pane kolego, nechci být impertinentní, ale není těch jeden a půl miliardy za ajtý služby trošku moc? Neškrtnete jednu nulu? Co to vydělit pěti... Nebo aspoň dvěma...

Tak tohle jsem si naivně myslel. Jenže před pár dny si v televizi postěžoval jeden odešlý ministr, že za celé dva roky, co byl ve vládě, nedostal příležitost promluvit s předsedou vlády o problémech svého rezortu. Co mu asi odpověděl na žádost o schůzku? Hoďte mi to do mejlu? Nebo: vyjasníme si to přes média... Nebo snad až bude po chřipkové epidemii? A taková parta nás má převízt přes rozbouřený vody?

Možná žijou jinde. Nebo se s tím prostě nedá nic dělat. Nebo se jim jen nedonese, co se v naší zemi děje? A tak si říkám, co s tím? Kluci na kartách mě vyzvali, ať mu to hodím do mejlu. Tak jo.

Vážený pane předsedo vlády, milý (to se snad smí, když je to in) Petře,

vím, že asi musíte být v jednom kole. Ve velkém trapu jste, snad dokonce kdesi na cestě mezi Hradem a Úřadem vlády, podepsal novoroční amnestii, na poslední chvíli stihl vrátit církvím nakradené, mezitím ještě na otočku do Bavor... Možná byste měl ubrat a odfouknout si, čeká vás ještě víc jak rok náročné práce. A hlavně ty rozbouřené vody. Lidi říkají, že vám ve vaší straně snad teče do bot. Ale radost z toho nemají. Protože jestli vám teče, tak do našich bot. 

 P.S. Omlouvám se. Dost jsme včera při těch našich kartách paňáčkovali...