Takú kozu ešče svět neviděl

O mladém Matúšovi Halúzkovi v Baráčnicách nikdo nic dobrého neřekl. Byl to sopláň, kerému to nikdá nedalo. Mosel furt nekeho pokúšat. Starých, mladých, bylo mu to ukradené. Dal enom na mamu. Enomže ta mu umřela v deseti rokách. Dokáď žila, sekal latinu. Ále od tej doby, co si ju vzal k sebě ten nahoře, stal sa z něho sviňák najvětší.

Dyž sa po Matúšovi nekdo vozil, za chvílu už sa třebas kúpal v hnoju, lebo mu vyvédl něco inšího. Nad každým mosel mět navrch. Enomže, jak sa říká, všeckého dočasu. Aj na něho moselo jednú dojít. A došlo.

Myslél si, že zežral všecku múdrosť a nad něho néni. A na takých mosí dojít v prvej řadě, to by na světě nebyla tá oná spravedlnost.

Jednú sa enom tak procházal dědinú a u Maláčového potkál starého Juru Mlčocha. Vypadal na osmdesát, ale teprv mu tahlo na šest křížků. Matúš, jak tak šél, s bradú vystrčenú dovrchu, dělal, že stařečka nevidí. Enomže ten take nechcel uhnút. Povidá si tak pro sebja: Šak su o kolik starší, taký mladý šohaj mosí uhnút.

Neuhl. Matúš do starého Mlčocha vrazíl, a ten sa skácal na zem. V kotrbě mu hned šrotovalo, proč k temu došlo. Matúš ne aby mu pomohl na nohy, eště býl tak drzý, že povidá: „Co sa tu producírujete jak na hodech? Ste mňa neviděl, či co?“

V Mlčochovi to vařilo, skoro to aj vybublalo ven. Ale udržel sa. „Šak sa temu pazúrovi pomstim ináč,“ pomyslél si. Zvedl sa, oklepal ze sebja prach a kráčal dom. Tam to hnedkaj vyklebetil svojej Kači. Dali hlavy dohromady a vymysleli, co temu pazgřivcovi provedú.

Každý v Baráčnicách o tem pak vykládal ináč. Ale naisto sa to seběhlo takto:

Starý Mlčoch šel v sobotu na trh. Šel pomáli. Vedle něho sa potácala taká ledačina – koza. Byla kost a koža. Jura sa jí chcel zbavit už neskoro, nikdo ju ale nechcel kúpit. Dycky sa na ňu enom podival, uškňúřil sa a šel dál.

Aj včíl tam Jura stál a ludé enom chodili kolem. Najednú si všiml, že je tam aj Matúš. Éj, s Kačú mu nachystali hroznú pomstu, ale včíl sa mu v lebeni urodil lepší nápad. Kúsek dál kúpil trochu černé barvy a aby to nikdo neviděl, udělal tej koze hadrem na hřbetě pět černých fleků.

Pak sa sebral, všecko sbalil a valil směrem k Matúšovi. Ten jak ho uviděl, hnedkaj v něm trochu hrklo. Enomže Jura sa enom usmál a povidá: „Vitaj, Matúšku, co ty tu děláš. Nakupuješ, nakupuješ?“ Ten jak to čul, zklidnil sa a říká: „Á, strýcu, tož šel sem to enom obhlídnút. Zdechla mi koza, tož chcu kúpit nejakú novú.“ A eště říká: „Vy tu zrovna jednu máte, enomže jak sa tak dívám, tož teho na ní moc néjni. Je to jakási ledačina.“

Jura hnedkaj na to: „Ale co ťa nemá, Matúšku. To je speciální rasa. Poznáš to podle černých fleků totkaj na hřbetě. Říká sa jí peršica. Dovézl sem ju z Brna. Ta koza nevypadá, ale tyto sú také hubené a dajú věc mléka jak všecky inší.“

Matúš na něho vyvalil oči, a že to ju mosí mět. „A co stójí, strýcu?“.

„To víš, zadarmo néni. Je za pět zlatých. Jasné, možeš za to mět aj pěknú kravku, ale ta ti nedá tolik mléka jak tot tato kozenka,“ kýval hlavú Jura. Matúš ju kúpil a Jura sa hned bral dom.

Že to néjni tak, jak mu Jura povidal, došlo Matúšovi na cestě dom. Koza byla nadřítá z tej cesty tam, tož co by šla eště zpátky. Matúš ju půlku cesty nésl. A jak zavřel vrata chalupy, koza na dvoře dvakrát hekla a bylo po ní, jak byla utahaná po tej cestě.

Jura sa eště ten večer chlubil v hospodě, jak dobře prodal. Zato Matúš sa tam dlúho neukázal. A po dědině chodil eště dlúho jak mrtvola bez jediného slovíčka.

http://www.jirik-pisalek.cz/blog/slovacka-dedina