Milí rodiče, už jste spali dost

Ráno jako vymalované. Je sedm hodin a dceruška se hlásí o slovo. Už umí hajat celou noc. Šikulka. Když to říkám ženě, dozvídám se, že k ní vstávala asi ve tři hodiny. A že to tak prý dělá už nějakou dobu, ale nebudí mě kvůli tomu. Aha. Čučím jak tele na nové vrata a cítím se provinile.

No nic. Po probuzení následuje klasické kolečko. Manželka bere malou na nočník, já jdu ještě rozespalý hlemýždím tempem ohřát mléko a rozmíchat v něm granko. Strašně mě ta příprava trvá, jenom ty sekundy na mikrovlnce ubíhají nějak rychle.

V postýlce dávám malé flašku s mlékem, s přimhouřenýma očima sleduji, jak v ní mizí. Ani nestačím vestoje zaspat a má obsah flašky v sobě. Teď přichází napínavá část. Trochu se bojím, že už neulehne a nezaspí. K tomuto hrůznému závěru mě vede přes žaluzie prosvítající světlo do pokojíku a vědomí, že dcera spala s jednou přestávkou jedenáct hodin.

Ale překvapuje. Ulehá na bok a po mém úpěnlivém „hají, hají“ ani neprotestuje. Mnu si ruce, jak jsem šikovný. Tak hodinu bych ještě mohl spát. Šourám se co nejtišeji ven z pokojíku, odložím prázdnou flašku v kuchyni a pak jdu ještě ulevit svému plnému močovému měchýři.

Tiše jako myška procházím kolem dveří pokojíku směrem do ložnice. Pocit radosti najednou střídá nejhlubší zklamání. Dcera stojící v postýlce nakukuje úzkou mezerou ve dveřích a celkem nahlas (abych to snad nepřeslechl) mi oznamuje: „Či uat.“ Ještě moc dobře nemluví, ale obsah těch dvou slov mi dochází dvě milisekundy potom, co je vysloví. Chce čůrat. Si dělá srandu, ne? Vždyť čůrala před chvilkou pod máminým dohledem. Vnímám to jako provokaci a jsem připravený v momentě, kdy ze sebe nic nevypustí, být na ni zlý. Velmi zlý.

Takže ji rezignovaně zvedám a dávám na nočník.  Čekám minutu, dvě. U toho vyhrožuju, že jestli tam nic nebude, bude zle. Pak ji nadzvedávám a zírám na dvě kapky, které uvízly na dně. Teď nevím, byly tam už, nebo se fakt vyčůrala? Jestli je za bé správně, tak co jí můžu říct? Je to jenom takové symbolické, ale čůrání to je. Tak mlčím.

Vzápětí mě to malé pískle ubezpečuje:  „Ebudu hajat.“ Po jedné facce mi uštědřuje další. Vysílá jasný vzkaz rozbitému otci, že si nemá dělat plané naděje na nějaké spaní. Super. Takže s mým hodinovým spánkovým přídavkem je definitivně konec. Aby mě vytočila ještě víc, tak dodává: „Udu hajat tam,“ přičemž kýve hlavou na souhlas a ukazuje směrem k ložnici, kde se určitě už potutelně směje rozespalá manželka.

Dceřinu hereckou etudu, po které zasluhuje sošku Oskara za mimořádný herecký výkon, jsem prohlédl. Ale nechápu, čím jsem si zasloužil, že musím být aktérem tak kvalitního představení. Vždyť by se mohla kousnout do zadku a třeba si ve své postýlce hrát s tou miliardou plyšáků, co tam má. Pěkně potichoučku. Ale ona né. Beztak si vzpomněla, jak jsem se na ni předtím za nějakou lumpárnu obořil a teď se takto mstí.

Netřeba asi dodávat, že plním její přání a za chvíli se souká v ložnici k nám do postele, na kterou už umí sama vylézt (což velmi oceňujeme). Jenže zjišťuji, že si ze mě jen střílí. Ubezpečení, že bude v ložnici hajat, má do skutečnosti daleko. Nehajá. Je pravda, že si nejdřív lehá mezi nás, dokonce se sama přikryje, ale pak jakoby náhodou zjišťuje, že už vlastně spát nechce. Místo toho cosi žvatlá. Najednou sedí, za další tři sekundy stojí.

Naprostou tečku mým ambicím zamhouřit ještě aspoň na pár minut oka, dělá skotačením na mém těle. Leží na mě, leze po mně. Když zvednu kolena, domnívá se, že je to hora, kterou musí zdolat. Takže hned jak vyleze nahoru, spadne mi na břicho. Přitom dál žvatlá. Jenom sama ví co.

Už se těším na denní program.

http://www.jirik-pisalek.cz/