Jak sa Jura "totok" stal hrdinú

Řikali mu Jura totok. Menoval sa Jura Buk, enomže co sa dalo dělat, dyž pomáli v každej větě, kerú řekl, povidal „totok“. A moc fištróna nepobral. Nekeří ludé sa mu smáli, jinší ho zas litovali.  

Tatu mu zabili cigáni, dyž jich jednú překvapíl, jak kradli u něho doma. To byl Jura eště malunký. A mama na něho zostala sama. Užila si s nim svoje, chudina. Děcka sa s Jurú nechceli kamarádit. Dyž už sa zkusíl s nekým bavit, tož ho hnedkaj každý poslal nekam.

Bylo mu dvanáct, to sa do ňho začali navážat najvěc. Jedného dňa sa porafal s Kubú Šulanem, kerý byl o hlavu větší jak on a o šest roků starší. „Ty sopláňu, z tebja nic nebude, do pěti nenapočítáš, kamarádú nemáš. Nikdo s tebú nechce nic mět. Si jak ta pijavica, všeckým piješ krev. Tož co tu na mňa zkúšáš s tyma svojíma řečma?“ pustil sa do něho mladý Šulan.

Jura, jak byl vykolejený, tož ze sebja vysúkal: „Totok mě neřikaj. Mám ťa – totok – plné zuby. Esli ťa eště potkám, tak totok.“ No a od teho dňa mu jináč neřekli jak Jura totok.

Ale osud mu nachystál velké překvapení. Z teho, kerému sa všecí smějú, sa najednú stal někdo uplně jinší.

Vezmime to pěkně od začátku. Jura jak byl furt sám, to už mu pomáli tahlo na třicet roků, sa rád chodil kúpat do rybníka k lesu. Moc ludí tam nikdá nebylo, tož sa tam vyřáchal nekdy aj bez spodků, enom tak.

No a jednú, bylo to chvílu po žňách, trmácal sa zas k rybníku. Bylo horko, že bys ani psa nevyhnál. U rybníka teda bylo pár chlapů aj nejaké ty děvčice. Jurovi sa nechcelo s nikym vybavovat, tož si to štrádoval ke stromu na druhú stranu, kde bylo enom pár malých děcek s rodičama. „Možu si – totok – tady lehnút, abych sa – totok – vykúpal?“ zeptal sa pro jistotu. „Vitaj Jurko, možeš, co bys nemohl, místa je tu dosť,“ pokýval mu hlavú Metúd Fukar.

Jura zhodil košulu, lehl si na ňu a chvílu enom tak ležal. Pak sa ve spodkách vydal do vody. Chvílu plaval kolem děcek a pak sa rozjél po hladině k prostředku rybníku. Najednú neco šplúchlo a uslyšel enom: „Ááááááá.“ Ludé na břehu nic, tož sa podival kúsek doleva a uviděl, jak sa vynořila nad hladinu čísi ruka. Byla tam hlúbka.

„Zle je, nekdo sa topí,“ pomyslél si Jura a valil tam. Ruka zatím zmizela pod vodu, tož odhadl, kde to asi bylo a potopil sa tam. Nic. „Kde si?“ řval a furt sa potápjal. Najednú začali řvat aj na břehu. Zjistili, že jim ve vodě chybí jedno děcko. Desetiletý Fanoš Fukar.

Jura zatim rychlo šmátral pod vodú, až najednú do nečeho vrazil. Potopil sa znova a chytil ruku. Vytahl Fanoša nad hladinu a sám už měl dosť. Enom z posledních sil doplaval k břehu a začal Fanošovi pomáhat. Ostatní enom stáli a čučeli, akorát Fanošúv tata Jurovi pomáhal. Ten už naštěstí ze sebja vyprskál skoro všecku vodu, co spolykal a dostával normální barvu.

Jura teho měl dosť. Spadl na zem a hluboko dýchal. Metúd Fukar, jak to viděl, v tu ranu k němu lehl a objímal ho. „Jurko, si v pořádku. Děkuju, děkuju ti za Fanoša. Polykal andělíčkú a tys ho zachránil. To ti nikdá nezapomenu Dyž budeš potřebovat, pomožu.“

Jura sa usmál a povidá: „To nestójí – totok – za řeč. Hlavně že sa mu – totok – nic nestalo. Příště ho líp hlédaj.“

Na druhý deň už to věděla celá dědina, Jura dostal od starosty medajlu, na keré bylo vyryté: „Našemu hrdinovi Jurovi.“ A dyž sa nekdo od teho dňa Jurovi smál za jeho „totok“, další deň měl rozbitú hubu. Šak nebylo ťažké uhodnút od keho.

http://www.jirik-pisalek.cz/blog/slovacka-dedina