Jak měl kdosi zabit Pagálú

Takú zimu v Baráčnicách dlúho nepamatovali. Sněhu po kolena a vydržal tak celý měsíc. Bylo to chvílu po Vánocách, co stareček Petrucha usúdil, že taká zima tu nebyla sto let. No neco o tém věděl, dyž mu na tu stovku tahlo.

No ale kdo to bílé svinstvo měl furt uklúzat. Ludé ho před chalupama každú chvílu odhrňali, aby sa vůbec dalo dojít dom. Z mrakú to furt sypalo. Tož dospělí měli sněhu plné zuby, ale děckám sa to lúbilo. Pomáli v každej zahradě stál sněhulák.

Najvěc v celej dědině jich postavíl malý Ignác Kotrba, kerému eště nebylo ani deset. Do dalšího už sa mu nechcelo, tož enom tak obcházal chalupy a najednú sa zastavil. Neco upútalo jeho pozornosť. U Pagálového byla cesta zasypaná sněhem. Jak dyby ho tam už dva dni nikdo neodházal. Ignác sa sebral a rychlo to utěkal řéct dom.

Starému Jurovi Kotrbovi to take neštimovalo. Dyť starý Pagál dycky v zimě tak poctivo uklúzal. To néjni samo sebú, zamyslél sa. Za chvílu už búchal Pagálom na vrata. Nic. Enom slyšel zavrzat vrata od chlévku. Tož sa podival skulinú. Sněhu byla hromada aj na dvoře, naváté bylo aj u dveří do chalupy.

Včíl už měl Kotrba v gaťách nadělané. Klepal eště chvílu na okna, přes keré nešlo vidět. Zakřičal, ale dyž sa zevevnitř nic nečul, šel rychlo na radnicu za starostú, že mosijú zasáhnút.

„Juro,“ povidá starosta starému Kotrbovi, „vyraž okno a vsúkaj sa dovnitř.“ Jura tam teda vlézl a starosta na něho eště křičel: „Esli sa tam neco stalo, hnedkaj zařvi.“

No netrvalo to ani co bys řekl béleš a Jura řve jak pominutý: „Pomóc, vražda, pomóc!“ Vykukl z okna na starostu, bledý, že by sa v něm krvi nedořezál. „Sú mrtví. Obá dvá,“ vyšlo z něho.

Starosta jak to slyšél, hleděl na něho jak prase po první raně. Pak za vzpamatovál a utěkal pro policajta. No nemosim vám povidat, že to za další hodinu věděla celá dědina. Na tém by nic nebylo, jasné, to sa neutají. Enomže ludé si z teho udělali hotovú detektívku.

Totkaj tetka Horenská ládovala bábám do hlavy, že prý Pagálovi dlužili peníze, tož jich pro to zavraždíl nejaký chlap z města. U Obrúčkového zas stáli chlapé a dohadovali sa, jak ten Pagál už ani do tej hospody nechodil a nekerým sa svěříl, že do doma robka bije. „Všecí to řikajú, zabil ju a pak mu nevydržalo srdéčko,“ křičal Janek Baran.

No najvětší koninu vymysleli Taléřci. Roznášali po dědině, že stará Pagálka dala svojému mužovi do jídla jedu, pak na to zapomněla a najedla sa teho take.

Zatím policajt v chalupě zajistil, co sa dalo a doktor zkúmal, jak Pagáli dlúho v chalupě ležijú a tak. Pak tam došél jakýsi chlap, kerého nikdo neznal. Akorát sa furt divno škňúřil, moc teho nenamluvíl, tož o něm všecí ludé akorát řikali, že je příjemný jak kuřinec mezi prstama.

No vyšetřovalo sa měsíc a Baráčňané už teho měli dosť. Furt z teho nebyli múdří, co sa teda stalo.

Dočkali sa po měsícu a třech dňách. Starosta vyvěsil na radnicu oznámení, v kerém sa psalo: „Ludé, tímto je u konca vyšetřování smrti manželů Pagálových, keří skonali dvanáctého ledna tohoto roka. Slyšel sem v dědině všecko možné, ale enom toto je pravda. Ať si mňa nepřeje ten, kdo by to chcel zpochybňovat. Včíl zklamu všeckých, keří si myslijú, že sa stala vražda. Ani prd. Stařenka Pagálová měla slabé srdéčko, tož sebú pléskla o zem. A jak to viděl stařeček Pagál, tož to seklo aj s nim. Našli sme jich po dvoch dňách. Tož tak.“

http://www.jirik-pisalek.cz/blog/slovacka-dedina