Jak Cyra vyzrál na Tonku

Cyrilovi Valošovi sa moc stýskalo po hospodě. Od tej doby, co ho dostala do chomúta Tonka Valová, mu přibylo šedin a už neměl tolik radosti ze života. Ejéj, gde byly ty doby, gdy sa nosil jak kohút na hnoju, bradu nahoře a škňúřil sa, jak dyby mu patříl svět.

Tonka mu dávala co proto. „Šak sa enom plúžíš po baráku, jak nejaká lemra. Chlévek potřebuje opravit, žebř je polámaný a potřebujem aj novú střechu. Na co Ťa mám, dyž sa o nic nestaráš, enom léceš do hospody!“ řvala na něho nekdy. Enomže na tém nebylo nic pravdy. Cyra sa doma snažíl, co mohl. Ale Tonka nebyla nikdá spokojená. Nakládala mu věc a věc, divže sa s teho nezbláznil. No co vám budu povidat, byla to mrcha jak hrom.

„Toničko, neblázni. Šak já sem sa nenapíl, jak je rok dlúhý. Kamarádi už ani nevjeďá, jak vypadám,“ řekl jí jednú. To neměl. „Cože, Ty že nechodíš za tyma pazgřifcama opelichanýma, kerým tu řikáš kamarádi? Šak moc dobře vim, jak to je, dyž odjedu za mamú do města. A co teprva, dyž su na trhu. Co mi to tu vykládáš?“ vmétla mu hnedkaj do ksichtu.

To bylo naposledy, co sa Cyra ozval. Od tej doby védla Tonka řeč sama se sebú tým způsobem, že její nabrúšený jazyk počuli aj ludé na druhém koncu ulice.

Nedlúho po svajbě, na kerej sa eště Toncka chovala jak mílius a hlédala na muža krásnýma modrýma očima, začali chlapé řikat Cyrilovi nebožtík. Jako že ho robka brzo dovede na pravdu bóží.

Cyrovi kamarádi, s kerýma dřív pil jak o dušu, si z něho aj utahovali. Jak ho zmerčili u baráku, jeden z nich hnedkaj spustil: „Cyrilku, už sme Ťa dlúho neviděli v hospodě. Počkaj, až bude Tvoja doma, vyptáme pro Tebja propustku a dáme si spolém pohárek vavřinečka. A lebo včíl piješ enom čistú vodu, co sis do chalupy dovédl tu milučkú robku?“

No Cyril byl z teho špatný a furt vymýšlal, jak by zas mohl mět kamarády zpátky a nehodnú robku potrestat. Šak z teho aj nespal.

No jak temu nekdy osud napomože. Na Cyrilka sa usmálo štěstí. Vracal sa jednú dřív dom z pola a u chalupy pod okénkem poslúchá, že za Tonckú přijela její mama, uklebetěná stará Valovka. A huby jim na plné obrátky. „Toničko, važ si teho, že máš takého poslušného muža. Tvůj tata sebú nenechal tak vláčat, jak totkaj Cyril. Nekdy mi aj jednu vlepil.“ Toncka hubu dokořán a pak nahodila úsměv, v kerém bylo všecko. Byla pyšná. To sa jí stat nemohlo. Svojého chlapa měla vycvičeného jak cirkusák opicu.

„Maměnko moja, vidiš, jaks dopadla. Když já v baráku zařvu, tak ten můj pajtáš umúněný sklapne paty a poslúchá na slovo. Nestalo sa, že by neco zkusil,“ chlubila sa Tonka. A jak tak klebetijú, tož tak mimo řeč utrúsí: „Ale ráda ho mám. Co bych bez něho dělala, nevim. Peněz donese dom dost a mňa už by jiný chlap ani nechtěl.“

Cyrovi, kerý to všecko poslúchal, bléskl hlavú nápad. Hned dalšího dňa sa prostřed řeči s Tonkú najednú skácal k zemi a nehýbal sa. Tonka jak to viděla, tož ho hnedkaj křísila a utěkala za doktorem. Ten sa na Cyrdu podival a řiká: „Ten chlap má slabé nervy. Moc teho nevydrží. Jak nebude mět klid, može aj umřít.“

Eště teho dňa sa Cyril přesvědčíl, že znat sa dobře s doktorem sa vyplácá. Tonka mu najednú podstrojovala a byla samé Cyrilku sem a Cyrilku tam.

Neuběhl ani týdeň a u Valošú bylo všecko ináč. Cyra si zašél do hospody, kdy sa mu zachtělo. Nenechal na sebja řvat, a když už to náhodú Toncka zkusila, mosela hnedkaj vycúvat. Cyril sa totiž v tu ranu chytil za hlavu a začal skuhýňat, jak je mu blbě.

http://www.jirik-pisalek.cz/blog/slovacka-dedina