Dceřiny prořehtané hlášky

Žádné kecy, ale k věci. Tímto moudrem se řídí má dvouletá dcera. Když něco řekne, trefí se do černého a stojí to za to. Někdy si vedle ní připadám jako trotl. Tady je pár jejích hlášek, kterými nás odbourává.

Je ráno. Pomalu vstáváme. Dávám malou v pokojíku na nočník. Najednou se ozvou od sousedů nad námi hrozné rány. Jakoby tam někdo chodil v okovaných botech. Malá sedí na nočníku a tlačí.

Manželka v ložnici nadává směrem ke stropu: „Ježiš, co to je?“

Malá neváhá a hned reaguje: „To je hovínko, víš?“

------------------------------------------------------------

Sedíme ráno u snídaně, dcerce spadne bakelitová flaška s čajem ze stolu.

Říkám jí: „Něco Ti spadlo.“

Malá se zatváří vážně a říká: „Čaj.“

-----------------------------------------------------------

Sedáme do auta. Uvelebím dcerku do její sedačky. Rozhlíží se kolem. Najednou si všimne, že na stěračích se drží zbytek sněhu.

Říká: „Máš to špinavý, víš? Máš to špinavý, víš? Máš to špinavý, víš?...“

Odpovídám: „Vím.“

Malá pokračuje: „Očistíš to? Očistíš to? Očistíš to?...“

------------------------------------------------------------

Bouchnu se v kuchyni hlavou do odsavače par. Zaúpím, že to jde slyšet až k sousedům. Dcerka zrovna snídá v obýváku.

Slyší, jak sténám, tak prohlásí: „Táto, to nebolí, víš?“