Cvičení s dětmi = hrůza a děs

Manželka přichází s úžasným nápadem. Půjdeme cvičit. Myslí takové to cvičení rodičů s dětmi, aby se dcerka naučila hýbat, běhat a tak vůbec. Jakoby to už neuměla. Je mi jasné, o co kráčí. Jde spíš o možnost vyjít si do společnosti jiných hodných dětiček. Prostě aby nebyla brzda, která si hraje jen s rodiči, prarodiči a pár prcky kolem sebe.

Než vycházíme z domu, dcerka nasává informaci, že se jde cvičit. Neví, co si pod tím představit. Já taky ne. Pamatuju si jen své povinné cvičení na základní škole (své vystoupení na spartakiádě znám jen z fotek), to bylo něco. Ale teď se celkem těším. Krok do neznáma, to mám rád.

První problém nastává na chodbě u tělocvičny. Při převlékání dcery do sportovního shledávám na nohou přítomných rodičů přezůvky. Žel, těmi se nemůžu pochlubit. Jsem naprosto nepřipraven. Dcerka má kecky, manželka si taktéž přibalila do kabelky jakési křusky, jen moje maličkost půjde naboso. Skvělé. A ještě budu cvičit ve svých nejlepších kalhotách, takže se mezi sportovně oblečenými rodiči budu skvěle vyjímat.

Na chodbě ještě chvíli plkáme se známými, navzájem si chválíme krásné děti a pak už míříme do jámy lvové. Uvnitř tělocvičny se dcera pomalu rozkoukává. Opravdu pomalu. Stylem otevřená pusa, těkání očima sem a tam stojí jako zařezaná a rekognoskuje terén, zatímco ostatní děti už pár minut pobíhají kolem i se svými až nechutně rozradostnělými rodiči.

Když už mi přijde dceřino seznamování se s děním v tělocvičně přeci jen zdlouhavé, jdu k ní a snažím se jí pomoct a vysvětlit, kde to jsme. Nevnímá a dál hledí. Beru ji do ruky a jdeme zaplatit symbolický peníz za možnost pořádně si zařádit.

Pak přichází nástup. Seřadit se hezky vedle sebe, dítě po ruce. Potud šlo všechno jako po másle. Pak se ovšem dcerka začíná bez varování osmělovat. Stydlivá holčička se během chvilky mění ve zdivočelé zvíře. V takových okamžicích jí říkám: „Ty opico jedna.“

Cvičení začíná. Neboť je to pro nás premiéra, rozhodl jsem se, že nejdřív budu pozorně sledovat, co se bude dít. No a třeba se s malou časem přidáme (dcerka právě sprintuje pryč). Tuto možnost vzápětí zavrhuju, protože zírám na jednoho tatínka, který upažuje, rozpažuje, vykopává nohy jako před ním předcvičující dáma v letech.

Představím si sebe na jeho místě a hned se začínám potit. Co kdybych taky musel předvádět takové číslo? Brrr, ten chlap v tu chvíli vůbec chlapa nepřipomíná. Vypadá jako hrozná karikatura cvičící matky. Raději dělám, že naháním neustále prchající dceru, abych se té ošklivosti vyhnul. Malá mi naštěstí hraje do noty – dál si dělá, co chce. A tak mám místo roztomilé dětské rozcvičky šanci předvést, jak dokážu naši malou čertici zpacifikovat.

Ze všech pohledů spolutrpících maminek a tatínků (i když „spolutrpících“ není vzhledem k jejich úsměvům ten správný výraz) usuzuji, že si velmi všímají mého těla, jak na něm hrají všechny svaly při běhu v upnutějším tričku. Ale zdá se, že spíš vidí, jak se bezmocně brodím mezi všemi velkými i malými cvičenci a cvičenkami a zrovna hledám toho nejméně spolupracujícího sviště – naši dceru.

Vtom najednou přichází zázrak. Malá zastaví. Jenže se raduju předčasně. Za dvě vteřiny se zase rozbíhá neznámo kam. Dívám se, co na to manželka v rohu tělocvičny. Samozřejmě se baví s mojí tchýní a dělá, že to prchající dítě rozhodně nezná a nikdy ho neviděla.

Když se blížím k jejich debatnímu kroužku, podívá se na mě, a na obličeji se jí rozlije úsměv. Chvíli uvažuji o rozvodu, ale myšlenku vzápětí pouštím z hlavy. Aby nedošlo k omylu. Může se přece stejně tak dobře smát například vtipu, který si zrovna pověděla se svojí maminkou.

Asi chtějí ještě něco důležitého probrat, protože mě žena vykazuje do prostoru se slovy: „Tak na ni aspoň dávej pozor.“ Tak na ni dávám pozor. Tím způsobem, že ji dalších deset minut pronásleduju sem a tam. Všichni kolem zatím cvičí. Vždycky, když k dceři doběhnu, má z toho srandu a utíká přede mnou jinam. Myslí si, že hrajeme na honěnou. Jenže moje hra má jiný účel – donutit ji, aby dělala to, co už asi čtvrt hodiny předvádí postarší dáma všem zúčastněným. Totiž mávat po jejím vzoru rukama a nohama.

Jsem ve stresu. Všem je jasné, kdože je tady ten, který neumí přesvědčit vlastní dítě, aby poslouchalo. Abych se trochu uklidnil, svádím to na skutečnost, že je to dceřina premiéra. Vsadím koule na to, že žádné z děcek, které tu vidím, nezačínalo jinak.

Tohle vědomí mě přeci jen trochu uklidňuje. Dcera dál jako neřízená střela utíká po tělocvičně. Jednou, to když se dav v řadě vedle sebe valí z jednoho jejího konce na druhý, mi docela zatrne. Malou pouštím na malý okamžik z dozoru, což se mi šeredně vymstí. Naštěstí jsou ostatní rodiče ohleduplní a nerozšlapou nám ji. Dcerka přesto naráží do něčí nohy, což ji vede k přesvědčení, že by se mohla rozběhnutému shluku dospělých a dětí vyhnout a řádit raději na kraji tělocvičny.

Spolupracovat začne až v momentě, kdy se začne dít něco záživnějšího než je běh sem a tam. Tátové přinášejí lavičky a naše dcerka zbystří.

Následující přecházení po lavičkách ji zaujme natolik, že mě poslechne. Není možná! Musím té chvilky její nepozornosti využít a ukázat všem domýšlivým rodičům okolo, že taky za něco stojím. Vláčím ji za ruku přes lavičku, po chvíli ji jen lehce přidržuji, aby nespadla. Hurónský řev v tělocvičně je to poslední, o co stojím. Vím jistě, že i všichni ostatní.

Následuje plazení se po lavičce, a to tak, že se dítě chytne rukama na bocích a přitáhne se dál po břiše.  To už naší ratolesti tolik nejde. Když ji přidržuju a ukazuju, co má s rukama dělat, řve. Když to zkouším znovu, řve. A tak už jen s mojí drobnou asistencí volí o poznání snadnější styl lezení po kolenou.

Po chvíli mi hraní na lavičkách přijde takové jednotvárné (prostě nudné), takže čekám, kdy dáma v popředí zavelí k dalšímu cviku. Ten už ale bude bez nás. Manželka i tchyně usuzují, že prchnout se má v nejlepším. Napoprvé to stačilo. Rychle opouštíme bojiště.

Malá se ještě po návratu domů ptá, kdy zase půjdeme cvičit. Od mámy se dozvídá, že si to určitě zopakuje. Další cvičení je za týden, ale to jsem – ke své smůle – až do večera v práci.  Jaká škoda.

Verze dcery:

Naši melou pořád dokola, že půjdeme cvičit. Vůbec nevím, co to je. Ale jestli to bude lepší zábava než chodit na ty trapně se opakující nudné procházky, tak super. Budu dělat, že se těším.

Před tělocvičnou se baví strašně moc dospěláků. Ale je to dobré, jsou tu i děcka stejně velké jako já. To bude sranda.

Jé, kde to jsme? To je obrovský pokoj s velkýma oknama. Prý tělocvična. A co tu jako budeme dělat? Kolem mě probíhá nějaký kluk s tátou. Dělají blbosti. Támhle je zase holčička a má tu i ségru. Já chci taky ségru nebo bráchu!

Čučím jak puk. Všichni tady pobíhají. Asi jsou ťululum.

No co, tak budu taky běhat. Všichni mávají rukama a nohama. Táta mě nutí, abych se po nich opičila. Nechci. Budu dál běhat, to mě baví. Ale táta pořád křičí moje jméno, nelíbí se mu to. Neposlechnu ho. Když je tu tolik lidí, přece mi přede všemi nedá na zadek.

Jé, tohle se mi líbí. Děcka chodí po dlouhé lavičce, to bych mohla taky zkusit. Je to sranda.

Ale co to? To už jako jdeme domů? Tak snad tady nejsme naposled. Bylo to žúžo. Ode dneška budu našim aspoň pětkrát denně připomínat, že se mi to líbilo a půjdeme zase cvičit.

http://www.jirik-pisalek.cz/