Zpráva o dvou dnech, co jsem si do života započítal dvakrát

V sobotu jsem si vyjel na bicyklu do blízké vsi v podhůří Chřibů, maje tam cosi takřka úředního k vyřizování, doopravdy však proto, že jsem si musel vyjet a otočit se pod horami a nedřít se přes ně mně v tomto zimním čase přišlo jako velmi rafinované a příjemné.

Ale začnu od Adama: Měli jsme jednu osobní digitální váhu, ale ta měla mechanický stroj, který jen zobrazoval na displeji hodnoty, které se odečetly na nějaké pružině či čem, ukazovala pokaždé jinou hodnotu a všechny směrem dolů, čím větší zatížení, tím větší odchylka, moje paní to jaksi vytušila a tak jsme si pořídili v akci v supermarketu krásnou skleněnou váhu taktéž digitální, ale elektronickou, mrchu mrchatou přesnou, která už v obchodě naznačila, že se mnou nebude mít slitování a navážila mně bezohledně 133 kilo, mé ženské také navážila asi o tři kila víc než ta naše milá domácí váha, která lidi raději potěší, než by je viděla naštvané, a to jsem jí nemohl přijít na jméno, musím se jí omluvit, naší milé domácí váze, mé milované bytosti to způsobilo docela obstojný šok a když se asi za hodinu probrala, byla to úplně jiná milovaná bytost, jak se lidé mění, to byste nevěřili, tak od toho tedy to moje a hlavně její rozhodnutí, že si musím vyjet na kole.

Jednání bylo úspěšné, dostal jsem dvě štamprličky dobré slivovice a když jsem jel zpátky, neodolal jsem a před hospodou se zastavil a pozoroval start Minirallye, kterou si tam pořádali místní závodníci, chlapíci asi tak mezi čtyřicítkou a šedesátkou, takoví ti, co ještě pamatují Svazarm a jeho BOAS (Branně orientační automobilové soutěže, to byly takové lidové jízdy za plného provozu, kde se sledovalo dodržování pravidel silničního provozu, byly tam testy z vyhlášky a ze zdravotnictví, jízdy zručnosti a podobné kratochvíle, účastnily se celé rodiny a byla to svého druhu setkání fandů, kteří neměli tehdy jinou možnost si shánět nedostatkové náhradní díly a podobné věci svých zájmů), tak něco takového si usmysleli udělat domorodci, na startu stály staré rodinné škodovky, stovky, favority i felicie, dodávkový renault, patnáctileté audi z třetí ruky, celkem asi dvacet kousků, prostě jak co měl kdo po ruce a zrovna bylo pojízdné, přilepil tomu číslo na dveře a už se jelo.

Orientovali se podle slepé mapy, což je aršík papíru, kde je jen pořadí křižovatek, tvar křižovatky a její kilometráž, tj. jak daleko je od jedné ke druhé, tak jsem je ponechal všechny odjet a vyrazil za nimi pomalu na kole v domnění, že už je nikdy neuvidím, protože oni udělají jakýsi okruh a přijedou do své vsi odjinud, ale jaké bylo mé překvapení, když jsem celou cestu předjížděl jeden závodní stroj za druhým a všechny stály ne pro poruchu, nýbrž s běžícím motorem se řidič a navigátor přetahovali o tu slepou mapu, točili s ní a nadávali si do pitomců slepých a blbých, žádný neuměl sledovat vzdálenosti a hlavně byli slepí oni a ne mapa, a to byly mezi těmi auty i vozy s palubním počítačem, zkrátka, bylo to něco jako když člověku zavážou oči, zavedou jej doprostřed fotbalového hřiště, pak jej desetkrát zatočí kolem svislé osy, zhasnou slunce, rozvážou šátek a řeknou mu, ať jde do kabin hostů.

V tak krásné a povznesené náladě, způsobené pocitem převahy nad neumětely se slepou mapou v době GPS jsem přijel na staroslavné poutní místo a nedalo mně, abych nezastavil a neprošel se po padesátimetrové místní Broadwayi kolem stánků, poseděl chvilinku na lavičce u baziliky a poslouchal z diskrétní vzdálenosti skupinku mladých bohoslovců, kteří se kšírovali do komží a mluvili přitom pro mě dosti překvapivě zcela obecným jazykem, krk bych dal za to, že jsem tam, když jeden z hochů konečně vyhrabal ze značkového batohu zabordelený kolárek,  zaslechl velmi vulgární slůvko jehož piktogram v podobě ochlupeného svislého kosočtverce kreslí nedospělí na zdi, jsem si jist, že jsem slyšel: „ZASLECHNUTÉ VULGÁRNÍ SLOVO, já už si myslel, že jsem ho zapomněl doma, to bych nepřežil a rektor asi také ne!“

A v neděli už jen tak bezcílně podél řeky, odtud jsem měl v úmyslu jet na kopec nad městem podívat se z rozhledny po krajině, jenže bylo kouřmo, lidé ve vesnicích v kamnech, krbech a sporácích spalují hořlavé odpadky, vytvořilo to nad vesnicemi dlouhé jazyky dýmu, protože větřík nenechal kouř stoupat klidně ale roztahoval jej měkce po nadýchnuté krajině jako výtvarník špachtlí táhne hustou barvu po kameni před tiskem litografie, a protože mám už hodně poškrabané brýle, viděl jsem krajinu někdy docela jako serigrafii, jako sítotisk přes hodně hrubý nepravidelný rastr, jen slza v koutku do obrazu vnesla jiskru, něco na způsob high key ve fotografii, jinak údolí mělo charakter Temže, a tak jsem ani na kopec nešlapal a otočil se zpět k řece, na jezu chviličku poslouchal temné hučení turbíny a vnímal tu obrovskou sílu, která chvěje mostem a nutí stroj do otáček, tušil jsem balvany a kusy betonu, o něž se pod přepadem tříští říční proud aby nevymílal koryto, řeka je divoká a klidná v jednom, pomalu a stále pomaleji jsem jel k domovu, ne proto, že by se mně domů nechtělo ale nechtělo se mně z toho chrámu, jenže když jsem přijel do města, už se mně domů zase chtít začalo a tak jsem jel na oběd, jenže doma se nevařilo a tak jsme nelenili a vyjeli autem do vyhlášeného horského bistra na excelentní gulášek, takové dny se do života započítávají dvakrát, ne?