Znám poslední číslici Ludolfova čísla

Ale to nic není, také jsem napočítal do nekonečna. Dvakrát.

Zeptal se mě kdysi přítelíček: „Pospo, proč chlapi chrápou?“ Chápete, oni se mě lidé ptají často, protože jak jsem v titulku a perexu napsal, vím o životě vše. Někdy se lidé ptají i na samozřejmosti, ale tohle byla závažná otázka a tak jsem jí věnoval náležitou pozornost.

On: „„Pospo, proč chlapi chrápou?“

Já: „Protože mají s kým!“

Tahle odpověď, vlastně nic originálního, známý italský horolezec a dobrodruh Reinhold Messner na otázku, proč člověk riskuje život a leze nahoru na horu, odpověděl: „Protože hory tady jsou!“, ho očividně neuspokojila a tak jsem pokračoval: „No, já si nejsem tak úplně jist, ale na vině je s největší pravděpodobností měkké patro, které ve spánku, když povolí kontrola nad svaly, poklesne nad hrtan do cesty vdechovanému vzduchu a jeho vibrace vyluzují ony libozvučné tóny, je to o konstrukci horního patra a zřejmě i tzv. papulatosti, promiň mně ten odborný výraz ale snad jsi ho pochopil.

Byl jsem si před časem nechat odstranit chrápání laserovou metodou, spočívající v tom, že ti operativně odstraní část měkkého patra ve tvaru dvou souosých měsíčků (na každé straně), a po srůstu se měkké patro zpevní, leč já mému panu doktorovi po dvou měsících (měl jsem jít na kontrolu po měsíci ale pan doktor měl autonehodu a tak se to protáhlo), zarostl zpět jako křoví a tak svou dokonalou metodou na mém patře reoperoval dvakrát, takže celkem třikrát mě pálil v hubě laserem a já mu spokojeně zarůstal, protože mé vitální funkce prostě odmítaly přijat jeho teorii, že co je jednou odřezáno, nemá mně už dorůstat, já mu dorůstal jako žížala, o níž se traduje, že z na polovic přefiknuté žížaly dorostou dvě, ještě že to baby neumí, že jo?

Musím ale přiznat, že už nemám noční zástavy dechu, apnoe, které mohou způsobit až mrtvici a poškození mozku, dýchám celkem plynule celou noc, leč chrápu jako tryskáč, to celé za asi 10 000 Kč v cenách před pěti lety, proto chlapi chrápou, víš?“

Ale abych se vrátil k té mé profesi všeználka, už jako devatenáctiletý hošík s medicinovým váčkem na krku jsem se vyloupl z maturitního tabla, už tam je jednoznačně na něm vidět, že to na světě ten hošík nebude mít jednoduché, ten moudrý a přezíravý pohled, ten ho už řadí mezi zárodečné génie první kategorie. Abych ale trošku osvětlil ten medicinmanský váček na krku, tehdy se nosily roláky a kříže, jenže kříž tehdy nešel z ideologických důvodů, tak někdo přinesl maminčinu brož a ta teda jako šla, tak tam máme všichni jakýsi šperk, co Cortéz ukradl starému Montezumovi nebo kdo se to tam tehdy vlastně o zlato popral.

Mám dobrý zážitek z práce, v úterý dopoledne dvě rozpustilé a nám docela neznámé třicítky vtrhly k nám do kanceláře, vyzbrojené čtečkou čárových kódů, a s veselým: „Pánové, my si vás s dovolením opípáme,“ začaly vykonávat inventuru a mně odtehdy vrtá hlavou, co všechno se dalo schovat pod prosté opípání, které v jejich pojetí bylo obyčejnou vojenskou rychlovkou, hraničící s ejaculatio praecox. Zkrátka než jsme se s kolegou rozkoukali a než jsem na otázku: „Vy jste pan Pospíšil?“ stačil odpovědět vtipně: „Ano, za svobodna Pospíšil, provdaný Pospíšil, rozvedený Pospíšil“ zmizely v propadlišti dějin, inventůry jedny rozšklebené.

Venku je rozkošně hnusně a tak jsem o víkendu aspoň jednou kolem poledne si vyrazil do odporně opuštěného města (všichni byli v super a hyper), bylo příslušně nostalgicky pošmourno, klasická bluesová nálada, dal si horkou čokoládu v automatu, koukal na zhovadilosti architektů, kteří postmodernisticky spojují nespojitelné, díval se přes cestu už zase fotografickýma očima, jaký úhel bych zvolil, abych na jeden obrázek dostal funkcionalistickou bílou kostku obchodního domu, synagogu s gotickými okny a maurskými motivy kolem nich, modernistickou budovu polikliniky s klasicistními lunetami nad okny a jako bonbonek tu hrůzu, co sousedí s poliklinikou, roztančená vlnovkovitá fasáda z šedých kachlíků se šikmými bílými okny ve stylu Gaudího, dům v kostýmu pierota, přátelé, to by byla fotka, která by na fakultě architektury zastala funkci laciného emetika, látky podávané k vyvolání zvracení, ale vox populi zřejmě tvrdí, že je to krásné, protože jinak by městský architekt a celá slavná a slovutná městská rada moudrých, složená z bývalých odborníků na všechno možné, nedala na přání investorů, emeritních i potencionálních delikventů, a nepřipustila takový historický lapsus. V tom přece nemohou být jenom peníze, to rozhodně ne. Vidíte? Už zase důkaz, že vím vše!

Když jsem vzpomněl emetikum, nemohu nepřipojit vtípek o jednom velmi speciálním laxativu, spoustě lidí je celkem jedno, kterou stranou dochází k očistě, tak tedy: Starý McIntosh sedí doma v šeru a vypráví dětem hrůzostrašné příběhy. Děti jektají zuby a zalézají pod peřinu. McIntosh přitvrdí a k tomu ještě sfoukne petrolejku. V tom zaklepe a vejde soused McEwan a říká: „Poslechni, Patricku, já tě chvilku poslouchám za dveřmi, není to trošku tvrdé, dětem na noc vyprávět takové příběhy a ještě potmě k tomu?“

„Můžu já za to? Doktor jim předepsal projímadlo a mám já snad peníze na rozhazování?“