Zkuste se představit mimozemšťanovi

Šel jsem línou chůzí a přemýšlel, jak bych se představil mimozemšťanovi. Jestli bych mu klackem kreslil do písku čtverec nad přeponou nebo symbol koitu. Zda komunikovat technickými symboly či dětským chrastítkem.

V tomhle jsem byl rozhodnut natotata, jak se v kosmu říká. Začal jsem s ním mluvit jako s člověkem, přece když byl schopen překonat na svém hvězdoletu ty galaktické štreky, najít nás, přistát a nikoli se v explozi rozplynout nad Podkamennou Tunguskou, tak už o nás musel cosi vědět, no ne?

Řekl bych mu: Hele, já jsem člověk v letech, cosi už jsem tady na té zeměkouličce viděl a slyšel, tak když tě pozdravím, to nebude jen jako když se ti ukloní matrjoška. To je sakra rozdíl, když se ukloní ona a když se ti ukloním já. Ona má nízko těžiště a tak se vždycky postaví, chápeš, její poklona v podstatě nemá žádnou hodnotu, to jsou jen gravitace a mechanika, to není jako když docela planá naděje člověka po každé ráně osudu dokáže napřímit, to jsou jiné síly. Ale i když matrjoška není bůhvíjaký myslitel, přesto v sobě ukrývá tajemství. Je těhotná několika menšími matrjoškami. A každý z nás lidí ukrývá v sobě ještě několik dalších i když další příznaky schizofrenie jeho chování nenese.

Poslouchej. Někdy si připadám jako viklan. Tisíce tun hmotnosti a dýchneš, zakymácím se. Za celá staletí jsem se nehnul a konečně mám pocit, jako by se kámen pokoušel nadechnout. Jindy si však připadám jako babí léto. Ráno se třpytím jak diamant, vznáším se nad krajem a jsem verš. S večerem unaven odpočívám a vztahuji své bezmocné ruce mezi lístečky buků. A ráno mě zastihne zplihle visícího z desítky listů s pilovitými okraji. Připadám si někdy jako počítačový čip. Konec poezie. Mám kapacitu milionů informací a nulovou invenci. Příliš mnoho odpovědí na tak málo otázek.

A že máš také otázku? A jenom jednu? Co bych chtěl dělat? Hochu zlatá, teda vlastně zelená, skoro jsem zapomněl, že mluvím s Marťanem, teda ty vlastně ani nejsi z Marsu, že jo? Odkud? Z hvězdy číslo 2525 v galaxii 1JP/2? No já ti to budu věřit, když jsi takhle krásně svinibrodsky nazelenalý a mluvíme spolu česky. Co bych jako chtěl dělat? To je otázka, hochu zelená otykadlená, já to dneska vím ještě méně než jsem to věděl ve dvaceti.

Jestli mě baví psaní, proč se tím neživím? Kdysi jsem napsal do okresních plátků pár věcí na objednávku, pár fotek do divadelních programů, to ale nemělo nic společného s tím, o čem jsem přemýšlel já sám. Poznenáhlu jsem si to začal uvědomovat, jakkoli bylo lákavé ten penízek navíc mít, utnul jsem to v zárodku, protože jsem věděl, že si tím znechutím nadlouho a možná navždy to, co mě teď zrovna baví.

Poslechni, Brčále, můžu ti říkat Brčále, že jo? Tak poslechni, máte tam u vás na 2525 komáry? No jo, ty nevíš, tak to máte dobré. Řekla mně kdysi jedna známá, že se jí hrozně líbí jak píšu, já totiž mám velice propracovaný takový ten bleskový policejní a doktorský čtyřprsťák, co mně zbyl z dvacet let nepoužívaného desetiprsťáku, někdy používám i rozmarný pětiprsťák, to přidávám palcem mezerník, ať vám to nevyvrtá do hlavy otvor. Jenže ona měla na mysli nejen jak do toho klovu ale i co klovu, a tak jsem jí řekl, že hodně čtu a že to teda bude asi tím.

Ona odpověděla, že v létě číst nemůže, protože jí otevřeným oknem za světlem letí do pokoje komáři, to je blbé, zůstat v létě hloupý kvůli komárům, ale co mně neleze do šišky, proč teda je stejně hloupá i v zimě, kdy komáři nelítají? Já mám podezření, že komáři jsou v tom tentokrát docela nevinně, ale to je celkem jedno, když ty nevíš, co jsou komáři, Brčko.

Hele, tykadloune zelený, komáry neznáš, a znáš básničky? Zkus zatím tuhle, je taková cestovatelská:

čekám tu v krajině jak Kristus / až někdo někam pojede / až naloží si na svůj vůz / vše co bere s sebou do nebe

No jo, tebe to nebere, ty jsi spíš na tu vaši anihilaci, tak dobrá, koukni, tohle je rum! Víš nač to používáme?