Včera jsem měl na návštěvě papouška, sousedé bourali koupelnu a tak ho k nám s prosbou o dočasnou internaci přinesli, tvrdíce, že mají strach, aby se z toho rámusu nezbláznil.
Pepik pochopil, ze klec pro nej neni zadna budoucnost a vyrazil si na cundr.
Nejdřív jsem měl trošku strach, protože nejsem žádný ptákolog, co do ornitologie se vyznám tak v pečené kachně a grilovaném kuřeti, možná husí stehno bych zvládl ale krůtí krky jsou nad mé síly, tam má erudice nesahá. A ještě snad vejce, zato stokrát jinak. Jak říkám, měl jsem trošku obavy, abychom si rozuměli, protože já nepojedl masa z bílého hada a tak řeči zvířat rozumím jen velice povrchně, vnímám jejich řeč jako prskání oleje na pánvi při smažení a klokotavé bublání při vaření.
Ale odvaha mně nechybí a koneckonců, ten dravec byl v kleci a já se ujistil, že fyzickému kontaktu mezi námi je spolehlivě zabráněno, takže k prvkům z úpolových či dostihových sportů by dojít nemělo. Stejně tak bylo vyloučeno, že bych někam šplhal jako drozd. Tak jsme spolu poklidně smažili bramboráky a pískali na sebe, já kroutil hubou a ukazoval jsem mu, Pepíkovi, byli jsme si totiž společensky představeni navzájem, tak jsem mu ukazoval, že také umím cizí řeči, on totiž zahvízdal zničehonic jako špaček, tak já na něj jako sova, pak jako hrdlička, pak jsem zaštěkal a zamňoukal, zabučel a to už jsem vyhrál, znám víc cizích řečí než on, Pepík maličký, pak jsem na něj zapomněl a zakopl o klec stojící na zemi za mými zády, tak jsem ho ještě chvilku učil nadávat, než si pro něj přišli.
Ale třetí večer už ho nepřinesli, požíval jsem důvěry sousedů jen po dva večery, tedy i dny vlastně, ale pak sousedům došlo, že jejich přepečlivá výchova malého Pepíčka, který po dvou dnech mé výchovy už hvízdal jako ministerská limuzína v tunelu, by mohla docela klidně havarovat a tak přes ohrožení Pepíkova duševního zdraví ho ponechali v přímém vlivu zedníků a jejich přidavačů, doufajíce, že se žádný z nich nemajzne kladívkem po palci a neobohatí Pepíkův slovník o zbrusu nový štěpný materiál.
Vzhledem k faktu, že já na něj měl prakticky jen dva večery, na Pepíka bordeláříčka, necítím se práv vyslovovat nějaké gruntovní soudy, ale jedno vám řeknu s jistotou, nekupujte si do bytu ptáka v kleci, když, tak ho chovejte v krabici od toho vysavače, co s ním budete denně šmejdit kolem klece, skřítek čurbesíček to je a ne tvor boží oblažující zpěvem lidské pokolení, škodolibá bestie ale někdy milý tvoreček, ostatně jako se vším je to s ním zrovna tak, že vás minutu báječně baví a hodinu nebetyčně sere.
Potkal jsem ve městě spoustu známých a také jednu známou před pekařstvím, samozřejmě zaperlila už pozdravem: „Kam valíš?“ Ona jede po ulici jako Šinkanzen do Tokia a mě se zeptá kam valím, když já se kymácím přibližně stejnou rychlostí jako viklan, tak jsem jí to řekl a když se dostatek zohýbala smíchy, tak mně řekla, že jí není dobře. Já se jí na to neptal, ale viděl jsem na ní nejméně neuvolněnost, sklíčenost když už ne přímo nevolnost, a tak jsem se ji snažil zavléct do krámu, kde se dá opřít o regál, pravím: „Nebuď se mnou venku jenom proto, že jsem to já.“ Ona na to reagovala popuzeně a to byla další neklamná známka toho, že jí opravdu dobře není: „Ale neke, mně je fajn!“ Na to jsem jí řekl: „Kdybys byla chytrá, bylo by ti dobře, i když je ti špatně.“
Na to ona prohlásila, že jsem demagog, no a protože já nevím, co to je, uchopil jsem její ruku tak, že jsem se svou druhou dostal kolem útlých zad až pod její ňadra a vsunul ji láskyplně násilím do kvelbu. Tam jsem si koupil úhrnem tři moravské koláče, a zatímco ona si vybírala rohlíky, chleba a jakési plněné potvory, přemlouval jsem známou prodavačku, ať jí tam podstrčí i nějaký nakouslý rohlík, jenže ta se zpěčovala, tvrdíc, že v Ulici jim konkuruje firma Stárek a syn a že je to konkurence jako řemen, moje známá naše řeči slyšela a řekla, že nakouslý rohlík už v kabelce má, naštěstí se neměla k tomu, aby ji otevírala a provedla důkaz ohledáním, řečeno řečí soudců, a tak jsem zůstal ušetřen pohledu do dámské kabelky, tak psychicky odolný se zase necítím, abych podobně silný zážitek přečkal bez úhony.
Bože můj, ženské, vy jste dobré, sušit v kabelce nakouslý rohlík, to je takřka proti přírodě, já vím, že trošku paušalizuji, ale ruce na srdíčka na povel Teď!, milé dámy, netaháte ve svých kabelkách sem tam nějakou nezbytnost, co měla už pár let ležet v kontejneru? Připadáte mně někdy se svými tvrzeními „Ale to můžu kdykoli potřebovat“ jako ten matematik, co se naprosto vážně a z vědeckého hlediska zabýval starými pověstmi, obsahujícími podle jeho tvrzení historické blamáže a logické nesmysly jako „a kopí své na tři půle zlomil,“ nebo „Rci pravdu a viz kudy utečeš.“ Poslyšte, víte ale, že ono na tom něco bude? Já se vám budu muset trošinku omluvit, ne nějak moc, jen tak trošinku. Mně například už dlouho vrtá v hlavě problém, který bych shrnul nějak takto: Proč zlomyslný Bůh zakázal Adamovi a Evě jíst ze stromu poznání, když jako vševědoucí musel vědět, že ho stejně neposlechnou?
Jenže já mám teďka jiné starosti, učím se, jak naučit Pepíka cizím řečem.
