Ženská jako celek se zvláštním ohledem na detaily

Nám tady pere slunce do oken, máme stažené rolety, protože se ven nedá koukat, tak tam rumpluje ta zatracená zoncna, už toho máme dost.

Co se dá dělat, nějak to do zimy přečkáme, ale je na nás pohled, když z těch našich slují v historickém baráku vylezeme na sluníčko, mžouráme a šklebíme se, a pak si zvykneme, a když vejdeme nazpět dovnitř, zase se motáme jako slepé myši, jako štěňata, tak jsme hraví, kdyby nás ženské nefackovaly, svlékáme je na ulici, tak jsme z těch přechodů ze tmy na světlo a naopak zblblí.

Věřte starému psovi, mně připadá už skoro úplně každá ženská krásná, na každé je něco krásného, kdyby třeba jen pleť, pihy nebo vlasy, neuvěříte, že se mně na jedné líbí lokty, když má ohnuté ruce, tak jí klouby dělají takové pěkné kulaté výstupky, no řeknete si blázen.

Na každé je něco hezkého, co ti tu babu přiblíží, co ti ji tak nějak zlíbezní, dřív jsem tyhle detaily nevnímal a ženskou bral jako celek, to je ten vliv blbých módních časopisů, kde je prezentovaná baba jako ideál po všech stránkách, ale na světě taková není a ta fotka je tak překopaná, že když tu modelku uvidíš na ulici, je to docela šeredka, tohle zklamání člověka dovede k pozorování detailů, protože žádný celek není ideální, a konec konců možná ani já sám nejsem úplně dokonalý.

A nejvíce miluji mladinké dívenky, jestli je to snad tím stárnutím, nevím, ale připadají mně k zulíbání milé a bezbranné, i když opak je pravdou a kdyby promluvily, tak budu vypadat jako bych vylezl z kanálu, jenže to mně vůbec nebrání představovat si své království, můj hrad a v podhradí ještě zámek, královská komnata a jeho veličenstvo Pospa První. Vyžadoval bych ve svém panství právo prvního slova, slova, nikoli noci, to je klišé, právo první noci. Já bych uplatnil právo první věty. První jednu dvě věty s každou dívčinou, která dovršila šestnáct let, a nebohé mladičké laňky, upadaly by do transu už při pátém slovu první věty, tam kde v psaném slovu by následovala pomlka, v mluveném pak jemný nádech, umdlévaly se slastným výrazem v tváři, ale co bych jim říkal, to by se nikdy nikdo nedozvěděl.

Jen by se tak tradovalo, že jsem jim mlel páté přes deváté, ony samy by svědčit nemohly, protože v tom omámení vše zapomněly, a tak různí nepřející by mávali rukama: „Co by jim tak asi vykládal, mlel o horku v Africe, o zimě na Aljašce, o konstrukcích iglů a jak se v nich spí, jak Tuaregové v Africe získávají vodu z ranní rosy, jak se dělají v Rusku láptě a v Kanadě anoraky ze sobí kůže, mlel a mlel aby dívenka si ani nevšimla, že už je večer a ona už musí domů aby maminka nehubovala, tak nějak to bylo.“

Pravda je ale taková, že jako školáčci za plotem by si ti dva slíbili, že zítra už zaručeně, že zaručeně a najisto už budou tamto dělat, ale dnes ještě ne, dnes to ještě nějak nevyšlo. A zítra by nepřišli ani jeden, a oba ze strachu. Tak namísto druhého setkání jdu na dršťkovou, rohlíček nebo chlebíček, až podle okamžité nálady, rozhodovací činnost, to je moje.

Už se těším, jak se odpoledne budu dívat v bedně na další etapu Vuelty, je v tom Španělsku vyprahlo jako prase, tady za oknem prší a v bedně máme saharu, to se to pojídá jako například včera oravská slaninka s čerstvým chlebem, kvašák okurka, potom jsem si otevřel kočičí jazýčky, slané tyčinky, ukrojil jsem si plátek nivy, dojedl krekry, co tam bezprizorně trčely na stole a přinesl si hrozny z ledničky, které už jsem jen tak uzobával, při tom vysílení, protože cyklistika je jeden z nejnáročnějších sportů, toho člověk sežere ani to nepozoruje, všechno v těch prudkých stoupáních, která nejsou tak dlouhá jako alpská na Tour de France, ale jsou dost ostrá a jezdí se velmi rychle, spálím, veškerou energii vydám, když očima tlačím závodníky do kopce, někdy mně to tlačení zrak tak vysílí, že dočista usnu, jak se stalo a stává.

Od toho cvičení mám krásně prokreslené lýtkové svalstvo, jde mně to cvičení do nohou, ruce nevypadají jako pracky kulturisty, spíše jsou poněkud atrofované a anoretické, ale nohy mám velice hezké, takové kulaté a jakoby do baňata. Určitě jsem v dětství stláskal kde co, vzpomínám si, dělával jsem si třeba mletý cukr rozmíchaný na lžíci vody a rozpatlat na chleba, prostě všechno co bylo sladké nebo kalorické, permanentní hlad po energii, čím divočejší kombinace jsem konzumoval, tím méně průjmů mě navštívilo.

Dnes jej mívám pouze z přechlazeného piva, dám jich deset a ráno to ve mně zažbluňká, usednu, ozve se zvuk vltavských kaskád a pak už zase nic. Musím to zaklepat, mašina ještě zpracovává bez výčitek a stávek, ale to bude tím, že já ty zhovadilosti žeru s důvěrou, že se mně z nich nic nestane a miláček důvěra mě nechce zklamat, tak je to, víte?

Celé město nám předlážďují, skáčeme po ulicích jako kamzíci a maminky s kočárky vymřely, kdyby snad měla přejít náměstí nějaká žena v lodičkách, tak se zabije, vidíte, teď si uvědomuju, že o zabití své ženy včera mluvil kámoš, musím mu poradit, ať ji pustí ven, ona to provede sama, městský architekt nám z města dělá středověkou tvrz.

To by mohlo vyhovovat tak nanejvýš mému otci, on byl člověk kráčející proti toku času, pro něj vrcholem IT byla kramle, spojující dva trámy, za celý svůj život nevzal na milost ani blbou kalkulačku, TV měl pokaženou snad 15 let a vůbec mu to nevadilo, v kuchyni měl dvě rádia, na jednom měl naladěnou Prahu a na druhém Brno, na jedné stanici poslouchal či přesněji řečeno chrněl u nedělních pohádek a druhé používal na zprávy, kdepak video nebo dvd, to byl pro něj raketoplán, ani ten blbý gramofon v gramorádiu neuměl spustit a tak musel čekat, až v rádiu budou hrát jeho oblíbenou arii „Ó Rosemary, buď mou!“ tuším od Rudolfa Frimla, slyšel ji poprvé někdy v šedesátých letech a podruhé už ji neslyšel, přestože zemřel až v závěru devadesátých let. Tak dopadne člověk, který čeká, až mu rádio udělá radost.