Zelený čtvrtek, zelené pivo, želva, Maryška a Marie

Včera v hospodě jsem se podivoval, jakou zelenou limonádu to má na čepu naše hostinská, ale pořádný údiv mě zachvátil, když nesla půllitr té zelené tekutiny a míjela jeden stůl za druhým až přišla k mému a postavila přede mě zelené pivo s lehce nazelenalou pěnou. „Zelený čtvrtek, zelené pivo,“ pronesla s úsměvem a já si pomyslel něco o pivovarnících, kteří z toho rybníka už ani neodfiltrují žabinec a hlavou mně zazněla hezká písnička od Joni Mitchell A little green. Ale s prvním napitím jsem zapomněl na všechny urážky sládka a ocenil jak dobré pivo tak dobrý fór.

Klábosili jsme a vedli pivní řeči, nějak přišla řeč na naši želvu, mně stačí nějaký podnět a už jedu: „Dětičky miláčci si svého času vymysleli želvu, chodil jsem ji venčit po chodníku lipovou alejí na navigaci řeky Moravy a už mě štvalo, jak pomalu a rozvážně si ona  k-r-á-č-í  a ztratil jsem trpělivost. Doma jsem si ji upnul do svěráku, nahoře do krunýře zašrouboval samořezný šroubek s očkem, do toho jsem jí zapnul karabinku, a když se zase jednou podél řeky loudala, nasadil jsem jí do karabinky vodítko a chodil si ji přes rameno. Ale musím také přiznat, že jsem jí byl za určité vlastnosti vděčný, jednou mě dokonce zachránila, když se se mnou chtělo rvát asi pět výrostků, tehdy jsem ji na vodítku roztočil a stačilo aby dva dostali přes šíšu želvou a utekli všichni, fajn zvíře, neřve hlady, chcípne si v klidu, zaregistruješ to až příští jaro, když nevyleze ze svého bunkru.“

Želva na vodítku dává široké pole možností pro kreslený vtip, třeba jak táhne svého pána k hlávce zelí nebo jak ji pán dobíhá povlávaje na vodítku za sprintující želvou, nebo jak jej v nepojízdném autě na vodítku táhne do autoservisu nebo na vodítku vedle pána nese v tlamce trepky nebo noviny, jak mají její děti v krunýřkách malá očka a maminka želva si je vede na provázku jako se vodívaly dětičky ve školce nebo kachničky v řadě za kachnou, tak dělají kreslíři ty své denní dodávky, mají pár témat, která vyčerpají do mrtě ale dávají ven na přeskáčku, takže to vypadá, že je napadá pořád něco nového, přitom oni mělní pořád dokola pár svých oblíbených témat, svět chce být klamán.

Ale začal jsem o hospodě, já myslím v příbězích, neučím se věty nazpaměť, pamatuju si jen velice ohlodanou kostřičku příběhu, pokaždé jej vyprávím svými slovy trošinku jinak, málokdy řeknu stejný vtip dvakrát stejně, stává se, že pointu dostane novou, proto se lidé i u známých vtipů baví, pár nových slovních hříček nebo přirovnání jim vždycky ten starý vtip zase ozvláštní.

Kdysi vyprávěl pan Werich o panu Plachtovi, za svobodna Šollem, že tento pán v hospodě předváděl ve veselé chvilce svlečený do bílého nátělníku s napnutým opaskem v rukou cvičení mužů s tyčemi na všesokolském sletu a bylo prý to tak veselé, že tatínkovi pana Wericha snad měl prasknout žaludeční vřed od smíchu, jestli si to správně pamatuji. A pan Plachta prý tuhle podařenost už nikdy nedokázal zopakovat tak, jak ji předvedl napoprvé spatra, ostatně to se o něm traduje i v hereckých a režisérských kruzích, že nejskvělejší býval v improvizacích a před kamerou už to málokdy dokázal vystřihnout tak brilantně.

To je také takové vděčné a věčné téma, úvahy o zodpovědnosti k talentu, jímž je člověk obdařen, zda umělec je povinován svému talentu zveřejnit a zpřístupnit své dílo pro potěchu ostatních netalentovaných, o zodpovědnosti umělce k lidem, stále se omílají tahle velká slova, protože talent ještě není rozum.

Jenže každý máme své svědomí, svůj Rhodos a své mene tekel, znám chlapa, který opilý jako mamlas zahraje na vše, co se mu dostane do ruky, zpívá jako bůh, rozděluje půl hospodě jednotlivé hlasy a každému jeho part předezpívá, sluchař, talent, ale ať umí co umí, v první řadě je to alkoholik se vším, co k tomuto hrdému označení patří.

Ale to bychom byli jenom na krůček od úvahy o tom, jakou míru zodpovědnosti má každý z nás za věci veřejné a zda a proč by talentovaní měli cítit větší míru zodpovědnosti jenom proto, že je my netalentovaní blbouni obdivujeme a napodobujeme, tohle je hodně tenký filozofický a etický led, z něhož raději uteču.

Někde jsem četl, že chytrý člověk bez smyslu pro humor není tak chytrý, jak si o sobě myslí. Vzpomínám si na příběh z velmi ponurého prostředí krematoria, kde se mně podařil bůh mně odpusť vtípek, na který kolegyně vzpomínají do dneška, protože si při něm málem navlhčily textil. Zesnul nám v Pánu bývalý kolega jménem Cyril a jak jsme tak všichni v černém a s vážnou tváří stáli v předpokoji obřadní místnosti, rozezněly se varhany tichou zasmušilou melodií. Tu jsem se otočil ke třem kolegyním, pofňukávajícím za mnou, a suše utrousil: "Pojďme, ať Cyra nečeká!"  Po zbytek obřadu se na mě nedokázaly podívat bez vyprsknutí a na rozdíl od jiných pohřbů, na tento vzpomínají dodnes.

Když tak o tom všem teď uvažuju, víte, že si vzpomínám jak jednou, přibližně čtvrt roku před mým narozením, moje maminka po vzoru Hrabalovy maminky Maryšky (také se jmenovala Marie) vzala tatínka za ruku, položila si ji na svůj vzedmutý život a řekla: "Nosím ti pod srdcem filosofa, cítíš ?" Ona opravdu řekla filosofa, ona to řekla ještě před úpravou českého pravopisu v r. 1953.