Poslyšte, taky rádi koukáte v bedně na kuchařskou školu Jamieho Olivera?
Já teda jo. Je to přesně ten týpek, kterej dokáže z vaření udělat šou a když jsem to dělával taky, vždycky se mně to vyplatilo. Teda, nesmíte si myslet, že jsem našel pár bláznů, který byli ochotný zaplatit za to, aby viděli jak kvedlám vařečkou v hrnci brgula. Brgul, no to je obyčejnej bramborovej guláš, to já mám rád takový přesný zkratky, vždyť to znáte, každej si do života přinesl pár takovejch jmen jídel, co jsou skoro stejná jako u sousedů ale u nás doma se jmenují jinak. U nás doma se třeba takovejm těm nekvašenejm plackám, co tak trochu připomínaly macesy, říkalo křesný placky. Proč, to se mně neptejte, to nevěděla ani naše bábi i když byla jen o pár let mladší než rašelina.
No ale taky to často bejvá tak, že jídlo úplně stejnýho jména má v každý rodině úplně jinou chuť. Co chuť, vono i jinak vypadá. Třeba, jak byste si mysleli, že u mě vypadá vanilkovej pudink? Žlutej, že? Prdlanec! U mě byl vanilkovej pudink jednou modrej, jindy zelenej nebo fialovej. Jako číro správný pankerky. Podle vokamžitý nálady a inspirace. No a taky podle toho, jakou zrovna potravinářskou barvu jsem vyhrabal v šuplíku. Nebo taková mramorová bábovka. Ta uměla bejt červenomodrá jako dresy slavný Barcy, jindy byla žlutomodrá jako renault v ef jedničce, jó, to bejvaly časy.
A víte co je na tom nejpřesnější? Že to bylo v době, kdy si mámy ve školce, kam jsem svý špunty denně vodil, pořád stěžovaly, že jim jejich miláčci nechtějí ty jejich pracně vyrobený laskominky žrát, že je maj rozmlsaný až bůh brání. To já musel mejm mladejm zakazovat aby mně do baráku netahali na stravu svoje kámoše, vokouzlený barvama mejch výtvorů. A tak ty mimozemšťany mezi jídlama aspoň tajně vynášeli ven a já se pak divil, kolik malejch špuntů s vykulenejma vočima mě nahlas zdraví.
No jo, jak říkám, bejvaly to v mým strakatým období časy, dneska už sním všecko, co za pětačtyřicet sekund cinkne. A ti moji miláčci, co dneska už jsou miláčkama někoho dočista jinýho, nejspíš taky.
