Zdál se mně zase nový film.

To byla už doba, co jsem neviděl nějaký nový film, pořád se ještě nemůžu nabažit těch, co si je nechávám zdát pořád dokola.

Tolik se mně líbí, že už nechodím vůbec do kina, aby se mně nepletly cizí filmy s mými. Už jsem o tom soudím psal, nějak na ně už nemám chuť, už mě u těch naivit všechno ruší, příběh řídký jako vlasy bezdomovce, scénář bez nového nápadu, dialogy můžu říkat o slovo před herci, už vím, kdy přijde střih.

Neumím už sledovat film v kině jako poslouchat muziku v rádiu, protože zazní tři takty a mně v hlavě bzučí kus, v němž ten motiv už kdysi zazněl, je to dost smutné, být takhle opotřebovaný ale zase je fajn, že stačí aby vrzly dveře a já slyším Vivaldiho a od něj je už jen kousek k filmu a obrázkům a tak si to všechno, celý svět okolo, pořád promítám po svém, vždyť já vlastně nevylezu z kina, když se to tak vezme.

Akorát si o těch filmech nemám s kým pokecat, protože je nikdo druhý na světě neviděl, ale jak nemám s kým pokecat, když si večer lehnu, tak se mě ten uvnitř zeptá, jestli jsem normální, když se mně líbí takové sprosťárny, co na ně koukám na stropě.

A já mu řeknu, ať jde do pryč, ať neruší, že mně právě ta macatá trafikantka z vedlejší ulice sedí nahatá na prsou a šimrá mě vlasama v očích, to ještě nemusí znamenat, že jsem úchyl, i když jsem na štíhlé ženské, co jsou nakrátko, prostě si můžu vyprávět i o filmech, které jsem ještě nepromítal, ten blbec kritik ve mně musí nejdřív film vidět, aby mohl kafrat, ale já mu ho neukážu a promítnu si ho tajně tak aby o tom nevěděl, jak to udělám, to vám nemůžu napsat, on by si to přečetl, jak to budu psát, on se kouká mýma očima.

A tak abych ho pořádně naštval, protože on je vegan, sdělím vám, co jsem měl na oběd, to vám byl řízeček jako sen, řízeček jako pusa od osmnáctky, no on to řízeček přísně vzato nebyl, přesně řečeno to byla smažená krkovička, žádná suchá kýta nebo plecko, nádherně prorostlá krkovička, řízeček křehounký a šťavnatý jako nebe samo. Hele, také si představujete nebe jako louku plnou šťavnaté světle zelené trávy, na níž se neřestně rozvalují missky všech zemí a po vzoru proletářů touží po spojení?

No a k tomu byl bramborový salátek a uzená polívčička s kroupami a bramborem, teďka tam ještě nacvičím čokoládový oplateček, co jsem si uschoval sám před sebou a tak jsem se přesvědčoval, že nevím kam, až jsem ho málem nenašel, ale pak se našel po úporném hledání hned na kraji toho šuplíku, kam oplatky vždycky dávám a kde jich mám v záloze v současné době asi deset, někdy se tam připlete nějaká čokoládka, záleží jakou laskominu mají dole v samošce v akci, život je sladký i pro diabetiky.

Na tomhle blogu se objevil i kámoš z hospody, podezírám ho, že když jsem se chlubil, že bloguji (asi, nevím přesně, já mívám okno), tak nebyl tak opilý jak předstíral a zapamatoval si to, pokrytec jeden. On to zase všechno vyslepičí, o čem si tu s vámi vyprávím.

Dobře vole, nemysli si, že se tady dočteš něco, co by tě zajímalo, tak se to dělá, zatloukat, zatloukat a zase zatloukat, jak říká klasik. Já totiž na ženské vůbec nejsem, když holka potká mě, má smůlu, nemůže čekat od přírody nějaké milosti, prostě jednou může být krasavice krasopisná, ale když se chlap zabejčí, tak prostě ta holka nemá šanci, nejsme přece dobytek a vůbec, a ještě s takovým kecálkem za zadkem, to už nejde ani z pedagogického hlediska, a z morálního už vůbec, etika a tak, chápete, přece bych to nemohl udělat už z hlediska vyššího principu mravního, to je cesta do pekel, to se nedělá.

No nakonec, ta moje morálka o tom ani nemusí vědět, kdyby ta moje fungl nová známost si vzala s sebou kámošku pro toho kecálka, nemusí o tom nikdo vědět, kamaráde, pojď sem, dáme si na to panáka, hele, taková jednorázová neřestná divočinka s mladou sportovkyní, mám pocit, že to kolega Bůh odpouští ani se to nezapisuje do rejstříku trestů, ještě se podívám, posledně v tom Svatý Petr dělal nějaké vlny, dokonce tam mezi svíčkovými bábami dělal referendum Pantátovi za zády proti Němu Samotnému, ale On mu na to kápl a tak ho seřval, že zvonil klíčema ještě dva dny.

A Vševědoucí dal po flašce nektaru a talíř ambrozie všem Češkám v nebi, ono je jich tam přesně dvanáct jako bylo apoštolů, víc se jich tam nedostalo ale i tak to stačí, a devět z deseti mu to za tepla prásklo a ta desátá je hluchá jako poleno, to se to je Vševědoucím, když máš kolem sebe samé Kelišky.