Zastavte svět, chci vystoupit.

Vzpomněl jsem si jak jednou, je to už nějaký roček, jsem přišel z práce a našel na stole DVD s filmem Telefonní budka. Neprodleně jsem zahájil pokus o koukání, nejdřív jsem si dal limit 20 minut, pak jsem to z milosrdenství prodloužil na 30, a když to byla pořád tak naivní diarea, vyhodil jsem to s povzdechem "Ztráta času".

Už ta handka na začátku. Mě jednou pro vždy rozladila dohoda všech nenápaditých kameramanů, kteří si před nějakými padesáti lety usmysleli, že obrázku dají život, když budou komíhat kamerou v ruce. Dodnes jak vidno je to nepřešlo, pak si to naštěstí ten člověk uvědomil a uklidnil obrázky, záběry byly přece jen o něco statičtější, filmová řeč má svá pravidla, když se nedá mozku čas na vstřebání scény, klíč k atmosféře, náladě, vodítko ke smyslu sdělení, tak obyčejně celý záběr spadne pod stůl, to je přece musí učit na škole jako abecedu, vypadalo to, jakoby si třída gympláků řekla, že natočí film a naschvál si nic nepřečtou o tom, jak se to dělá, herci pod psa, kamera pod psa, i ten příběh řídký jak vodová polévka pro chudé, dialogy napsané cestou do studia, bez jiskry, bez nápadu, buď jsem měl tehdy den blbec anebo ten film opravdu za moc nestojí.

Já vím, že každý nevstřebá dvacetisekundové záběry do očí Innokentije Smoktunovského nebo Toshiró Mifuneho, ale ty oči mně vyprávějí o celém životě víc, než stovky stránek opsaného scénáře, jestli je tohle budoucnost filmu, děkuji, vysedám z vlaku. Vlastně jaké vysedám, já budu co nevidět vysednut matičkou přírodou, tak se ani nemusím nijak kór snažit.

Ale jo, jasně, už to slyším, zkrátka to není film pro mě, nebo možná lépe řečeno pro mou generaci, je to stejné jako se současnou hudbou nebo literaturou. Zvláštní ale je, že obrázky modernou tak nezparchantěly, tam nelze nic předstírat, buď umíš nebo ne, buď tam to "cosi" je nebo je tam prdlačka, zatímco u muziky už ty hranice tak výrazné nejsou a dramatizace je stírá docela cílevědomě. Před nějakým časem jsem v televizi viděl představení, za něž jedna dnes už dosti známá herecká dáma dostala nejmenovanou poměrně prestižní cenu, dosaďte si sami, já tou anonymizací předcházím zbytečným diskusím, bylo mně dost z toho smutno, takové divadlo jako hrála ona, jsme si hráli v bytech, řekl bych, že některé aktérky našich happeningů byly i lepší než ona ženička se slavným jménem.

Já už všechny ty herce jmény ani neznám, vídám je ve filmech ale jejich postavy mně připadají jako sourozenci šumlujících naškleblých bavičů v televizi, je to asi problém dneška, konzervatoře a fakulty chrlí jakousi konzistentní hmotu průměrných lidiček, kteří jsou poměrně dobří v jakémsi syntetickém umění, umí jakžtakž zpívat, jakžtakž hrát, jakžtakž tančit, jakžtakž žonglovat, a tak se uplatní v davových scénách jakéhokoli muzikálu, jenže na skutečnou roli to nestačí a odkoukat řemeslo také už celkem není od koho, plácají se v tom marasmu všedního spotřebního kumštu, připomínajícího nanuk, jen co slížu zmrzlinu a odhodím strakatý obal, nic ve mně z jejich výkonu nezbude krom náznaku jakési neurčité chuti na patře, která se za chvíli rozplyne.

O některých hercích se říkalo, že jsou to herci do třetí řady, dál z jejich herectví je slyšet jenom hlas, herec musí mít přesný odhad na rozměr gesta, aby nestál jako čestná stráž u katafalku ale také nesmí na jevišti působit jako napadený včelím rojem. Viděl jsem kdysi v televizi herce v roli moderátora tehdy populární vědomostní soutěže, který mezi staticky působícími účastníky přesně tak vypadal, ale jednou jsem jej také viděl ve skvělé roli, která mu takříkajíc sedla na tělo právě pro to rozevláté gesto. Byla to tehdy Osamělost fotbalového brankáře od Didiera Kaminky, k té hře se mně váže ještě jedna rozkošná vzpomínka, dělal jsem pro zdejšího herce fotky do programu, pár zátiší s fotbalovým balónem, sítí a pohozeným pohárem vítěze, takové žánrové kousky, jo a ještě jedna byla dost dobrá, vzal jsem ho čelně ve střehu, stojícího uprostřed brány, s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou, jak na obránce řve pokyny a napadlo mě tu jeho tvář rozházet ještě několikrát po síti za ním, něco jako míče na grafikách ve sportovních novinách, kde se ukazuje statistika střel na bránu.

Když jsem tehdy potřeboval pár chlapů v dresech, abych mohl nafotit delším sklem nástup manšaftu před zápasem tak, aby všichni v řadě byli rozostření, jen ten brankář ostrý, vzal jsem pár chlapů z hospody, navlékl je do dresů a postavil do řady, oni už byli tak opilí, že jsem ani nemusel příliš se hrát s hloubkou ostrosti, oni byli rozostření sami od sebe, protože už nemohli stát rovně.

Miluju divadlo a proto jsem i na film velice přísný, byť film vedle divadla pro mě je jako pop vedle rocku, jako epigram vedle elegie. Ale nic s tím už na tu chvilku nehodlám dělat.