Zapomenutý svět dětství - zimní sporty

Úplný začátek byly dvě dýhy ze sudu a malé komisňáčky provázkem přifurtované přibližně uprostřed. Komisňáčky, komisňáky jsme říkali pevným koženým kotníčkovým botám tmavě hnědé barvy, které se přes šněrování ještě utahovaly jedním širším koženým páskem na přezku.

Nechápu jak mohli dospělí lidé s vážnou tváří plnit zběsilá přání malého štírečka, nicméně děda svému prvorozenému vnoučkovi plnil co mu na očích uviděl a tak mě zarputilého a urputně se tvářícího nainstaloval na mírně prohnutá prkénka ze starého rozpadlého sudu a já na těchto „lyžích“ šmajdal kolem baráku a systematicky sbíral sníh, protože na ta dřeviska se lepilo naprosto všechno, zmrzlý sníh, mokrý sníh, větvičky, uschlé listí, kuřince, kamínky, škvára a mnohé jiné poklady. A jaké štěstí mě zasáhlo, když má dubiska z příkrého svahu popojela úplně sama! To už přece jsem stál na svých nohou a sám určoval kam se pojede. Do té doby jsem byl trapně přemísťován na sáňkách tažených psem nebo rodiči, bez valného vlivu na směr nebo rychlost jízdy tahounů.

Ten pes, to byl německý ovčák skoro černé barvy, jmenoval se Kazan a miloval děti. Musel milovat, jinak by mě dávno musel sežrat za všechny projevy mé lásky a náklonnosti, kterých se mu jistě dostávalo mírou vrchovatou. Jaký jiný než mírný a milující pes by dokázal táhnout robustní dřevěné sáně s dítětem na tenkém provázku, zadrhávajícím se kolem jeho krku.

Další etapa byly úplně stejné komisňáčky, možní o trošku větší, na jejichž podrážku se protisměrnými háčky přišroubovávaly nízké brusličky na kličku. Závity připevňovacích šroubů jim přinesly potupné jméno „kvinťáky“. Na těch se dalo po zamrzlém potoku belhat i pod mosty a po těch závitech se daly sestoupat zamrzlé splavy, no a při troše štěstí se člověk na tom i kousek svezl, když mu zrovna neupadly vlivem nedotažených závitů. Ale ony odpadávaly pořád, protože jsme buď zmrzlýma rukama neutáhli silou už všelijak poničené závity nebo se podrážka pod tlakem bočních háčků zkroutila a tlačila do chodidel „jak sviňa“.

Ale za to se z těchto bruslí dalo odmontovat připevňovací zařízení a po přitlučení na čtvercovou desku jsi získal malé nízké a nebezpečné sáňky, svého druhu skeleton, který bůh suď jakými cestami obdržel ruské jméno „kaňky“. Na těch a na saních jakož i na lavorech jsme pořádali open závody uličkou od kostela, kde nám babička kostelníkova naši dráhu posypávala pravidelně popelem a my jej zase umetali a navečer polévali cestu vodou aby ráno byla jako zrcadlo.

Babičky jdoucí po naší dráze jako po jediné přístupové cestě do kostela, velmi často končívaly v námi milované poloze „na krovkách“ a to jsme se mohli vždy umlátit smíchy.

V tomto období jsme ze sněhu stavěli bunkry a do nich nadělali velké zásoby sněhových koulí a to jsme zase vyhlásili válku lhostejno komu, boje byly urputné a dlouho trvající, pravidelně končící krví, vyraženým zubem nebo aspoň podlitým okem. To totiž pro zvýšení účinnosti střeliva se dlouhým a usilovným hnětením v teplých dlaních dělaly koule „ledovky“. Tyto jsme ještě pravidelně opatřovali dosti primitivní kulkou v podobě oblázku, umně do koule vhněteného. Brizance takové munice byla překvapivá i pro otrlé kozáky.

Potom už první vánoce s kanadami na skutečných bruslařských botách, to už byl člověk když ne už zrovna Stan Mikita nebo Bobby Hull, tak alespoň Bubník, Zábrodský, Dolana, Danda, Pantůček, brankáři Kulíček, Mikoláš nebo Nadrchal a co já vím, jak se všichni naši hrdinové z dětství jmenovali.

Hokej se hrával na potoku, který už od podzimu byl přehrazen vysokou palisádou ze zaražených kmenů, propletených hatěmi z vrbového proutí a z obou stran obložené drny. Jen uprostřed byl ponechán průtok, který po příchodu mrazů se také vyplnil a pozvedlá voda zaplavila kousek loučky, takže jsme mohli hrát na hřišti přibližně trojúhelníkového tvaru. Kdybychom si hráz nevybudovali, museli bychom přijat za hřiště deset nebo dvacet metrů potoka asi metr širokého. Holt horalé.

Movitější rodiny své zástupce vybavily kupovanými hokejkami, které ovšem byly velmi mizerné kvality a tak se s nimi hrálo sice velice dobře ale také velice opatrně, protože zlomená hokejka byla neštěstí, látalo se všelijak, měl jsem hokejku oplechovanou rozstříhanou konzervou, stlučenou hřebíky, klíženou jako nábytek, vyztuženou po straně dalšími laťkami, fantazie a kutilské erudice jsme všichni měli dost, celé dětství jsme něco rozmontovávali, sestrojovali a obyčejně také do mrtě zničili.

Stejně se dělo se zlámanými lyžemi. Někdy jsme si připadali jak Žižkova práčata, co jsme měli na své výstroji a výzbroji kovu.

Ty méně zazobané, rozuměj jak kostelní myš chudé, rodiny své naděje vystrojily příhodně zahnutým klackem, maximálně tak po stranách náznakem ohoblovaným, dneska je to zase v módě a jmenuje se takový klacek „hůl pro floorball“ a je to z čeho jiného než ze strašidelně zbarveného plastu. Proti klackům se nedalo hrát s kupovanou hokejkou, protože ten klacek byl po všech stránkách výhodnější, nikdy se nezlomil a proti těm párátkům z obchodu se vždycky prosadil brutální silou.

Touš zvaný puk, jsme si řezali z kmene sami, protože takový puk měl průměrnou životnost tak maximálně pět minut a zmizel někde ve sněhu nebo v díře ve vodě. Dřevěný krásně plaval a když se ztratil, nebyla ho škoda. Byl také lehčí a nebolel tolik.

Když jsme potom o hodně později asi v šesté nebo sedmé třídě nastoupili proti spolužákům na regulérním kluzišti s mantinely a uviděli jejich brankáře s chrániči, betony a brankářskou hokejkou, rychle jsme vykutali aktovky a vyrobili si za sešitů chrániče. Náš brankář si pod teplákovou bundu na břicho vstrčil Vlastivědu a bylo to. My, zvyklí na metr široké hřiště, jsme někteří ani celé kluziště bez pádu nedokázali přejet. Bratři Marxové z Ukrajiny se to mohlo jmenovat.

Jako vynalézavé dítě jsem neustále šmejdil po baráku a spekuloval z čeho vyrobit chrániče holení, protože základních pravidlem našich hokejových bitev bylo: "Nadnášá sa enom po kolena!" Ale holenní kosti, ty vypadaly, píšťaly jedny.

Až jednou jsem v matčině skříni vynašel takové jako když obvazy velice příhodného obdélníkového tvaru v papírovém sáčku. Vyztužil jsem je klacíky, aby držely tvar a opatřil gumičkou, aby držely na noze. Samozřejmě jsem si je dal přes tepláky, protože jsem na ně byl patřičně hrdý a jak byly hezky bílé, působily krásně úhledně. Pak jsem se šel matce pochlubit a do dneška nechápu, proč mě celkem vztekle ty perfektní chrániče odebrala a vhodila do kamen. Já jsem se v nich cítil tak bezpečně.

První skutečné lyže už měly umělou skluznici, asi tak metr padesát délky a byly červené. Tehdy byly pro lyže toliko dvě barvy možné, červená a modrá. Skluznice měla doslova sračkovou barvu, ani se nenamáhali ve fabrice nějak obarvit ten sajrajt, jak jim to vylezlo z kalandru, tak to nalepili na ta prkýnka, kde by taky kdo koupil něco jiného, že ano?

Vázání byl už takový trošku vylepšený kandahár, už neměl vepředu jen páčku se čtyřmi drážkami pro lanko a krytkou, tady byl už ukotvitelný jezdec v drážce a to celé se napínalo kloubovým závěrem. To byl obrovský skok od lyží, na nichž jsem jezdil předtím a které si můj kmocháček přinesl z vojny na čáře, to byla prkna dva metry dvacet o váze solidního tanku a stejně tak snadno ovladatelná. Tam bylo vázání typu huitfeld (nevím jak se jméno tohoto průkopníka lyžování správně píše), tak ten huitfeld bylo ještě staré řemínkové vázání s čelistmi vepředu a s řemínkem kolem podpatku boty vzadu, délka řemínku se regulovala přezkou a celý řemínek se napínal sponkou jako na papučích, zvaných mikáda. Ty trámce si se mnou dělaly co chtěly a nepomohlo nic, vázání drželo linii jako přesvědčený straník a bylo tak dokonalé, že když jsem na nich vší silou oběma nohama zatočil do strany, tak jsem se pohyboval pořád stejným směrem, akorát jsem jel bokem dopředu a krajinu pozoroval do strany jako třeba při výhledu z parníku. O lepení sněhu na skluznice těchto skvostů a jejich voskování pomlčím a prozradím už jen tolik, že na některých výletech jsem si připadal jako bych šel před dnem památky zesnulých iluminovat svícemi pohřebiště předků.

Na lyžích se u nás netočilo. Kristiánky a telemarky byly považovány ze zženštilost a brzdilo se málo a téměř výlučně na břehu potoka. Styl, který jsme vyznávali, se dá pojmenovat sjezd přímý, neboli tzv. šús. Někdy to bývala docela sranda, když jsme si vyšli na kopec v lese a sjeli ho odpoledne na měkkém pomalém sněhu a pak si tutéž trasu nějakou klikatou lesní cestou sjeli na umrzlém zledovatělém turbosněhu. A tak se zhusta stávalo, že revírní při šoulačce objevil v revíru nový průsek.

Naše lyžování však mělo převážně turistický charakter, šli jsme krajinou a očumovali přírodu, pravdaže nikoli z důvodů potěchy oka či duše, to nám bylo cizí, sledovali jsme hnízda, ptáky, veverky, každý měl v kapse prak, často i kuličky z rozebraných ložisek, virtuózové uměli zasáhnout i na dost značnou vzdálenost, nic si před námi nemohlo být dost jisté, a v křovích jsme obírávali zmrzlé dřínky a trnečky malé a slaďoučké až hrom bije, a tak jsme velkým obloukem vystoupali na nějaký kopec, co jich v okolí bylo plno, všechny zalesněné, tam si sedli nebo nalehli na holemi podepřené lyže a vykouřili ve třinácti nezbytnou zorku, slunce nás hřálo a sníh se třpytil, pomalu jsme se připravili a sjezd přímý, buchy buch!