Zapomenutý svět dětství - vánoce

V předvánočním čase jsem chodíval, vlastně jako dítě býval vysílán, k staré paní ze sousedství, která jako jediná ve vsi měla patent a certifikát a papežskou bulu a hlavně také tu jedinou správnou uzavírací formu a letité know how na pečení vánočních oplatek.

Prodávala tehdy ty tenounké kulaté lístečky z litého těsta s reliéfem Ježíše (je to strašlivé přirovnání ale odvolávám se na svou zvrhlou fantazii: Ježíš s trnovou korunou připomíná mně punkery v okovaných kožených botách a bundách s ostnatě okovaným obojkem, kdo víc trpí? nabízí se otázka) po jednotlivých kusech, vždycky jsem jich nesl pět, nikdy se jich nekupovalo více, pouze jeden pro každého z rodiny, jestli v tom byl nějaký symbol nebo jen šetrnost, nevím, klonil bych se k posvátnosti onoho pečiva, které se pak dávalo o mši posvětit, zabalené v ubrousku a ona babička si je počítala kus desetník, v průběhu mého dětství také zdražila až na dvacet nebo pětadvacet haléřů, ale víc už nemohla, na víře bylo nemorální vydělávat, snad byla potomkem husitů nebo co.

A tak jsem oplatky přinesl veleopatrně domů, nesměly se rozlámat, tehdy jsem ještě ve víře spatřoval cosi tajemného a výlučného, obdivně jsem k věřícím vzhlížel jako by vlastnili něco, co já mít ještě nesmím, až daleko později jsem poznal, že jsou ve víře daleko zranitelnější než deklarují, choulostivější než ti lidé, co si otázky víry dokáží bez emocí zodpovídat.

Přijde mně, že takový přemýšlivý věřící nějakým myšleným průhledným a děravým plotem si ohradí prostor, v němž v boha věřit bude, a co je za tím plotem, to bude zboží na výměnu, jak jsme říkali známkám nebo nálepkám, které jsme měli dvakrát či o něž jsme už nestáli.

Takové zboží je připraveno na výměnu za nové myšlenky víry, proto je plot tak chatrný, ale vcelku se dá říct, že jen rozměr toho oploceného myšlení, těch ustájených myšlenek, je víra. Moji blízcí měli ten plot z materiálu daleko pevnějšího, byli si uvnitř velice jistí a tak se do nejistého světa za ten plot hrozně báli a já neměl s kým vést zvídavé diskuse o světě za plotem víry, myslím si s dnešním odstupem, že jsem musel být hrozné dítě, babička už na druhou či třetí otázku odpovídávala standardním: „Nerúhaj sa!“, matka na tom byla obdobně, a já musel žít s knihami, když děda nebyl teoretickým diskusím nakloněn a otec pro změnu zpravidla nebyl doma.

Babička uschovala oplatky do kredence a tam odpočívaly až do štědrovečerní večeře, kdy jsme jeden dostali všichni na sváteční zlatým proužkem obroubený talíř, aby nám je po modlitbě pokapala matka medem a my je bez kousání jako hostie nalámali si do tlamek a polykali s vyvalenýma očima, protože se to lepilo na patro a zvláště robátka nenasytná s tím mívala potíže zásadního charakteru.

Polévka bývala buď kyselica ale ne taková ta se zelím anóbrž taková ta na sladko smetanová se sušenýma švestkama, anebo houbová, protože rybí polévka se začala u nás vařit až daleko později, rybiska nám smrděla, o naší podhorské vísce, kde v létě místní potok na celé měsíce pravidelně vysychal, se říkalo: „Nekupuj si od nich kachnu, utopí se ti!“. Proto nikdo u nás nikdy nechytal ryby, vždyť také nebylo v čem, ale později naučili jsme se jíst polévku z hlav a ploutví, vařila se podle předpisů z nějakých kuchařek, protože tradici to jídlo u nás nemělo, já ji nemusím do dneška ačkoli jinak sním všechno, nemám nějaké vyslovené nepozřenosti, jsem strávník, jakého si každá hospodyně přeje, já mám jen některá všechna vepřová jídla raději.

No a kapr, to bývala celkem událost, protože tatík se docela vážně s polomrtvým vystresovaným kaprem utkal na život a na smrt, často končil s obvazem na ruce, teda otec, že jo, ostré kosti a tupé nože, to bývala ta sebevražedná kombinace. Když jsem později rybiska vraždil už v rodině vlastní, také jsem si musel vypracovat svou techniku, protože jsem brával raději dvě menší ryby než jednoho velkého macka, moje milované děti mně kradly oči vyloupané z rybích hlav a z žaber a těch očí si skládaly na prkénku obličejíky zarostlých chlapů, jakýchsi kapitánů Achabů, na které pak ukazovaly krvavými prstíky omdlelé mamince se slovy: „Podívej se, to je tatínek!“ V čase, kdy můj otec odkládal paličku na maso a bral do ruky nůž, já už smažil první řízky.

Velmi obligátní byla mísa bramborového salátu, u nás se v létě nezavařovaly skleničky na kostičky nakrájené příslušné zeleninové směsi, něco na způsob dnešních Moravanek nebo Kunovjanek, které by se do mísy vsypaly celé, my měli kořenovou zeleninu zapíchanou do bedny s pískem ve sklepě a tam nám vydržela až do jara čerstvá, do salátu se tedy zeleninka vařila a to byl další z maminčiných stresů, vařená mrkev a jak ji uhlídat, do mísy se dával dále kelímek majonézy a kousek nakrájeného salámu, kyselé okurky a uvařená vajíčka, býval to salát, který jsem dokázal požírat od začátku výroby až do konce, od chladnoucích brambor, uvařených ve slupce, které jsem mamince kradl přímo z pod ruky, otec je měl také moc rád a maminka z nás byla nešťastná, když nám nestačila ty brambory loupat, vždycky nám spílala se slovy: „No když si to sníte teď, co já dám večer na stůl?“ ale protože salát se dělal na oba dny, na Boží hod vánoční se k němu jen udělaly řízky z prasátka, tak těch brambor bylo přece jenom dost, i když jsem pořád užíral a když byl konečně hotový a hledala se salátu chuť, tu jsem vařečkou nabíral obrovská sousta a beze slova si je cpal do chřtánu pod průhlednou záminkou ochutnávání. To všechno dokázala moje zlatá maminka vydýchat. A proč? Protože svého malého nenažrance milovala dávno vymřelou dinosauří láskou.

A nejkrásnější chvíle štědrého večera, zvoneček, ohlašující příchod Ježíška, to jsem jako šílený běžel k rozsvícenému stromečku a tam plnil svou roli v rodině, odmalička jsem rozděloval kupu dárků, uměl jsem číst a psát ještě než mě odložili rodiče do školy, a tak jsem rozluštil i dědovy a babiččiny hieroglyfy, které na měkký balíček, obsahující tradiční košili a ponožky, vyčarovaly inkoustovou tužkou jejich ztuhlé a roztřesené prsty.

Už od útla byl jsem poživačný a tak jsem dárky nejdřív rozdal všem okolo a teprve potom si odvlekl na hromadu ty své a pomalu, rozvláčně po jednom, aby ta chvíle byla co nejdelší, si je rozbaloval. Krásné traktory a autíčka, knížky a hokejky byly čas od času znehodnoceny nějakou čepicí, rukavicemi nebo šálou, které jsem považoval za předměty, namířené přímo proti ideologii vánoc.

A pak přišla ta krásná chvíle, kdy jsem si nazul lyžáky celorepublikově jednotné žlutohnědé barvy, zapnul vázaní a zkoušel první obraty na nových lyžích přímo v obýváku. Někdy jsem si lyže mohl vynést na dvůr a chvilku na nich postávat a šmajdat na hromadě sněhu odházeného ze zápraží v lyžákách a standardně pruhovaném pyžamu.

Když se rodiče a prarodiče odebrali do kuchyně, ještě chvíli posedět a poklábosit, vypít skleničku a plánovat, kdy se zajede do města vyměnit dárky za vhodnou velikost, já jsem za nimi do kuchyně přišel na lyžích přes verandu a předsíň s hrozným třískáním, tam jsem si lyže opřel o stěnu jako ve služebně Horské služby ve Špindlerově Mlýně, ke sporáku dal sušit mokré lyžáky, obojí strategicky umístěno tak, abych na ně viděl, jakoby se to u nás v kuchyni hemžilo zloději dětských sportovních potřeb, a pilně se zapojil do konzumace vánočního cukroví.

Pak se pouštěly svíčičky v lavóru s vodou a vždycky nám vyšlo, že budeme pohromadě a že na vojnu ještě nepůjdu a že až na vojnu půjdu, tak mě tam nezabijí, krájela se jablka napříč a každému vyšla krásná hvězda, protože se preventivně k těmto úkonům braly jen desetiletími vyzkoušené jaderničky z naší zahrady, a tak jsme byli všichni rádi, že všem vyšla hvězda a nikomu kříž, ono je potřeba i těm věštbám trochu pomoci.

No a pak jsem chvíli pobyl, ale protože mě dospělácké řeči nezajímaly, rozloučil jsem se, poděkoval Ježíškovi i když jsem nejasně tušil, že jsou to ty samé lyže, co byly už dva měsíce v ložnici za skříní a o nichž mně bylo všemi úporně a místopřísežně tvrzeno, že si je tam schoval strýc pro jejich Karlíčka (Ha!!! Přistihl jsem vás všechny, přece osmé přikázání praví: Nevydáš křivého svědectví proti svému bližnímu, leč chyběly mně důkazy, usvědčující pachatele hříchu vysoké závažnosti nad vší rozumnou pochybnost a také jsem na nějaké nekonstruktivní právnické disputace byl již dosti dlouhým dnem znaven), tak jsem způsobně dal pusu všem u stolu, převlékl se do suchého pyžama, obul v troubě kamen nahřáté nové lyžáky a odebral se ve slavnostní náladě na kutě.