Zapomenutý svět dětství - první televize

Někdy v r. 1957 si naši pořídili první televizi. Ve vesnici to byl teprve třetí přístroj svého druhu, když budu v to počítat i neregistrovaný přijímač zručného amatéra, radioopraváře, který si postavil televizor sám a anténu zamaskoval do vzrostlého stromu ve žlebu u domu. Protože měl kolem sebe samé dobré vlastence, odseděl si milý kutil a génius na práce všeho druhu svůj trest díky dobrému sousedovi, protože tehdy to byla ještě skoro špionáž a černá vysílačka a vůbec vlastizrada, no a v neposlední řadě ten v obchodní síti nedostupný materiál na stavbu přijímače také někde ukradl, takže k tomu ještě odcizení majetku ve vlastnictví socialistického sektoru, což byl tehdy další takřka hrdelní zločin.

Náš přístroj nesl hrdé jméno Athos II, měl největší tehdy vyráběnou obrazovku, což bylo pro bratra nějakých třicet centimetrů, a spouštěl se na etapy, nejdříve se takovým křidélkovým přepínačem zapnulo žhavení a teprve po minutě se tím samým cambrlíkem otočilo do druhé polohy, čímž došlo jaksi k vysokému napětí a rozsvítilo se modravé světélko obrazovky. Ten přepínač byl ukryt do diskrétní prohlubně v čelní stěně pod obrazovkou a obsahoval vedle tohoto hlavního přepínače ještě dva menší ladící knoflíky, umístěné po stranách. Jedním se přidával a ubíral jas a druhým zvyšoval a snižoval kontrast. Ačkoli kontrast, v porovnání s dnešními přístroji ty vybledlé šedé duchy na tmavěji šedých plochách nešlo považovat za obraz a tak o ubírání kontrastu nemohla být řeč. Snad na přístroji umístěném na nejvyšší plošině věže televizního vysílače, tam by ten kontrast možná chtěl maličko potlačit, ale horské vísky a tříprvkové vidle, na které jsme tehdy signál přijímali, měly příjem menší než tehdejší pracující inteligence.

Přijali jsme tedy signál slaboučký jako novorozeně a vedeme jej k mašině. V příslovečné šetrnosti a protože dvoulinkový vodič stojí celou korunu metr, jej nezkracujeme, nýbrž rezervu při koupi smotáme za televizí do úhledného přadénka, ve kterém nestíněný kabel povolí uzdu nezřízené magnetické indukci, jíž se již tak slabý signál ještě více rozplizne a překryje sám sebou. Každý kovový prvek funguje na tento svod podobně, takže okapy, oplechované okenní římsy dále signál znehodnocují. Ale to všechno jsme se dověděli až daleko později, tehdy jsme o frekvenčně modulovaném signálu nevěděli zhola nic. On byl u nás ještě v plenkách, protože po válce, kdy se celý svět vrhl na báječný válečný vynález, totiž na daleko kvalitnější a kapacitně nesrovnatelně výkonnější vysokofrekvenční přenos dat, na velmi krátké vlny, tak tehdy prý naši moudří dělničtí kádrové nahoře rozhodli, že nikoli takové blbosti jako kvalitní příjem rozhlasu a televize, nýbrž strategicky výhodnější rozhlas po drátě je to pravé ořechové. Myšlení studené války: Vysílač nepřítel zničí jedním granátem, zatímco k síti rozhlasu po drátě se připojím v kterémkoli bytě a mluvím k národu. A navíc do lidu mohu prát cokoli furt, dráťák má jedinou stanici, tu mou, a jde jen vypnout nebo zapnout.

Nyní jsme otočili příslušnými kolečky ve schránce, obraz naskočil a my uzavřeli onu tajnou skrýšku zdobným bakelitovým víčkem, které neslo zlatě vysázené jméno přístroje. Na čelní stěně byly po stranách ještě dva otočné ovládací prvky, jeden klasicky pro ovládání intenzity zvuku a druhý byl kanálový volič, jímž se ten jediný vysílaný kanál zvolil.

Obraz v mlhovinách takřka neviditelný, hudba v atmosférickém šumu a praskání takřka neslyšitelná. Zato nebyly reklamy. První roky sledovaly celé rodiny a dokonce sousedé si nosili židle a chodili na televizi jako dříve na přástky nebo na besedu, a sledovalo se všechno, třeba přenosy z krasobruslení, ve kterém jsme tehdy byli dost dobří, babky ze sousedství jména našich reprezentantů znaly a jako jeden muž společně fandily našim šedavým barvám ve vzdálené světlešedé cizině.

A filmy. První, na který si z televize vzpomínám, byl Kapitán Dabač. To byla postava jaké v kovbojkách ztělesňoval John Wayne, jen s malým rozdílem, že tohle byla figura ze Slovenského národního povstání. Tehdy se filmová tvorba hemžila ideologickými díly, zpracovávajícími tématiku válečnou nebo těsně poválečnou, napadá mě ještě Akce B o banderovcích, tehdy se mně do slovníku dostalo první ukrajinské slovo sotňa.

Ale jinak televize paráda, nejkrásnější bylo, když nám vítr hnul anténou, která byla na střeše a protože kulatá kovová trubka nebyla nijak zvlášť pevně ukotvena pod střechou, vítr s anténou dost pravidelně prováděl své tajemné ladící pohyby. Tehdy se zapojila celá rodina a předávala si zprávy o kvalitě obrazu výkřiky „Ještě! Dost! Zpátky! To je moc!“ ale než ten živý řetěz předal zprávu od přístroje až po ucho člověka kroutícího anténní tyčí, zpravidla se ta správná poloha přejela a lidi se nádherně společně vyvztekali jedna báseň. Navíc se všechno odehrávalo potmě, protože koho by napadlo na půdu zavádět elektřinu, co máš v noci co hledat na půdě? A to štěstí, když si pak všichni uřícení a udýchaní zasedli k obrazovce a vydýchali se u obrázku košíku s koťaty při krásné klasické hudbě.