jako to, které uvařil někdo jiný, zatímco ty ses válel na posteli, a když je navíc ještě opravdu dobré, tak je to láska až za hrob.
Podebrady - kolonáda
Tohle mně říkala Matylda, když jsem jí hrál na lacinou čínskou plastovou foukačku ústřední melodii z filmu V pravé poledne, takové to Jen zůstaň se mnou lásko sladká, je to dost obtížné ale já se učil i Harmonicu z Tenkrát na západě, však jsem také zničil jazýčků v laciných foukačkách, které když se přefouknou, tak už nemají tu tvarovou paměť aby se vrátily zpátky do tónu a zůstanou podladěné, tak když ta baba uzobávala škvarky a já jí hrál Milence v texaskách nebo to byla Žlutá růže z Texasu, co já už vím? Připadala mně úplně jako Matylda, a jestli to Matylda nebyla, zasloužila si být Matyldou, bůh sám ví, že zasouložila.
Včera navečer pořídil jsem na plotně veledobrou omáčku, smetanovou a z hlívy ústřičné, byla stejně dobrá jako z žampionů, byla tak dobrá, že navečer jsem si ji vzal k sobě do postele a porušil tím hned několik přikázání současně. Jedl jsem vleže, to je přestupek prostřední závažnosti, který představuje několik let tuhé káznice zostřené týdenním půstem vždy o výročí přečinu, jedl jsem lžící přímo z kastrolu, což je přečin závažnosti velmi vysoké, trestá se tuhou káznicí na doživotí, vyobcováním z církve a upálením, často vším dohromady, jsou zaznamenány případy, které se udály ve středověku a kdy byl vynesen rozsudek trojnásobného upálení a následného vyhnání z města za jídlo lžící z kastrolu, no a pak je zde hrdelní zločin, totiž pozření studené omáčky, žádné vařené jídlo se nesmí jíst studené, za takový přestupek se zazdívalo do kobek a ty se postupně zaplavovaly vodou, která odsouzenci kapala na hlavu za neustávajícího zpěvu Sámera Issy nebo Heleny Zeťové, zhusta se stávalo, že když rehabilitovaného zločince zase vybourali, měl hlavu zcela bílou, protože mu jako zostření trestu pouštěli Lucii Bílou v duetu s Karlem Gottem, tak byla dobrá ta omáčka.
Nesmím však přivolávat zlé duchy, loudilo se po mně zelí s klobásou už minulý týden ale zároveň se k tomu chtělo houbovou polévku, kterou taktéž rovněž dělám z hlívy, nakonec se z těchto dvou věcí vybrala jedna a to škvarky z bůčku, které překvapivě dělám z bůčku, ale všem, kdo je konzumují, říkám, že jsou ze sójového masa. Jinak by je mnozí příznivci zdravé výživy nejedli, takoví příznivci jedí jen a pouze zdravé věci, chcete důkaz? Včera ráno jsem si udělal tři chleby s namazanými míchanými vajíčky takhle nařídko, jak to mám rád, do tuku, než jsem tam ty zárodky něžných žluťoučkých kuřátek prsknul, jsem aplikoval pár drobounkých škvarečků, které se rozkošně rozehřály, nahoru na ten namazaný chléb jsem na tenko nakrájel rajče a nadrobno sladkou jarní cibulku. No, tak tak jsem si se štěstím z těch tří zachránil jeden, člověk má děkovat stvořiteli, že má co do huby, že jo?
Zeptal se mě jeden človíček, zda mám rád modrého ptáka. Opáčil jsem mu, že nemám rád žádné ptáky, neb jsem zapřisáhlý heterosexuál a pokud chce se mnou mluvit o politice, tak mu důvěrně sdělím, že mám z ptáků rád kuře, krocana a husu, ještě tak kachnu vezmu na milost, všechno ostatní kolibříky nevyjímaje bych nahnal do dolů, já bych je odnaučil ve čtyři ráno řvát jako roztrhlí. Ale pak jsem se nechal zlomit a na téma politika pár slov přece jen pronesl. Nejdříve jsem mu co nejšetrněji sdělil, že si myslím, že jsme se konečně doopravdy dostali do Evropy, přesněji řečeno do Evropy z dob třicetileté války, a že bych hlasoval pro myšlenku parlament v drtičce rozšmelcovat i s těmi podivíny v něm, tedy těmi, co plní své povinnosti alespoň v tom, že tam dlí a dřímají na své židli, pak bych doporučoval smíchat tu drť s betonem a ty zbývající flákající se poslance pochytat a zalít do toho betonu, do každého pilíře mostu na dálnici jednoho poslance, a ještě bych mu dal na pilíř ceduli: Zde vás podržel poslanec ten a ten anebo Projeli jste po europoslanci tom a tom.
A pak jsem mu už nezadržitelně vyprávěl o jednom kouzelném místě na Zemi, které by mohl navštívit, ale já bych o tom nesměl vědět. Když jsem dostatečně nabudil jeho pozornost popisem pozoruhodností, které se na tom místě nacházejí, a dějů, které tam probíhají, když už nemohl se dočkat, kde je to místo, na němž je tak překrásně, jsem mu řekl: „Vyjdeš u nás v baráku po schodech, otevřeš dveře od bytu číslo 8, vejdeš, obejdeš vchod do šatny a dáš se chodbičkou doleva, na jejím konci jsou čelně dveře, ty když otevřeš, dostaneš se do tajemné komůrky s velikánským letištěm, na němž přistávají a startují naše sny, jenže asi tě tam letištní ochranka nepustí a zavede tě do obýváku, pustí ti televizi a požádá ať počkáš, že šéf už krouží v koridoru a co nevidět přistane, když si teda přivstane!“
Televizi miluji, když už v ní není ale lautr nic, vždycky se dá dívat na ženskou tenisovou dvouhru někde ve světě, třeba na kurtu Rolanda Garrose, hráčky mají kratinké sukýnky a pod zpoceným tričkem chladem ztuhlé bradavky, jen si musíte ztišit zvuk, protože při úderech ty půvabné dívenky vydávají zvuky jako když v historickém filmu bičují zločince na pranýři, a některá je prý i krásná v obličeji, nevím, neviděl jsem, ale všiml jsem si, že Sereně Williamsové rostou chlupy na šourku.
