Četl jsem tuhle nádhernou větičku u Jeho Svatosti Dalajlámy. Myšlenky na závěr života jsou u mě dosti časté a memento mori dostává den za dnem konkrétnější obrysy, zvláště v předvečer Dušiček.
Vaclav Belohradsky
Slyšel jsem kdysi pradávno v bedně říkat pana Břetislava Rychlíka, že když si vybíral místo k poslednímu odpočinku, říkal, že chce byť katolík, odpočívat na protestantském hřbitově, pro svůj neustálý pocit opozice proti establishmentu, už měl vybráno i místo, je to přístup toho rustikála, který je tak spjatý se svým rodným hnízdem, že ani nemůže jít do politiky, protože by nemohl dělat ty moravské vylomeniny, které tady čas od času s kamarády ještě provozuje.
Ale říkal i hezkou myšlenečku, že nedodržel dědovo poučení, který mu ukládal, že do baráku nemá mít žádné schody, aby se snáze vynášela truhla, byl u Prokopa v Krásných ztrátách, byl fajn, chytrý, ale co naplat, ještě mu hodně mu chybí, tím druhým byl pan Bělohradský a to byla zcela jiná káva, ten svůj konec života uviděl v jižní Francii, v Provence, kde jej oslovuje každý kámen, protože ví kdo na něm stál a co tam pronesl.
Pan Bělohradský říkal, že už tolik necítí náležitost ke svému pražskému rodišti, když je už třicet let pryč, já na to slyším, cítím myšlenkový vývojový posun, a ještě hezčí byla jeho odpověď na otázku, proč nešel do politiky, odpověděl, že nechtěl být zastáncem vítězné ideologie, vítězné ideologie připadají mu podezřelé a nebezpečné, totiž politika podle něj není soubojem s vítězem a poraženým, politika jsou dvě různá řešení téhož problému.
To se mně líbí, to je nádherná myšlenka, jen malé děti mají při svých hrách vítěze a poražené, dospělí by už neměli pro souboj zapomínat na hru samotnou, už by neměli mít vítěze a poražené, jenže tady si tuto myšlenku nikdo ještě nevzal za svou, stále ještě bojujeme o vítězství na bojišti, které z historického hlediska vítěze nepotřebuje, tohle pole potřebuje chytré a citlivé lidi a nikoli bojovníky, to se nám krutě vymstí, toto období zaslepených bojů, z jakého podhoubí má vyrůst humanistická vládnoucí třída, když se stále o všechno bojuje, všechny tradice byly několikrát za posledních sto let přervány, to si sakra budeme muset projít znovu středověkem?
To je zvláštní, jak člověk chápe jisté věci nejprve jaksi mlhavě, v nejasných konturách, třeba to stáří nebo vážné nemoci, a teprve až je prožívá, dostává ta zprvu nejasná myšlenka svou konkrétní podobu a ostrost osobního prožitku, ale to může být i u jiných myšlenek, třeba živelná katastrofa v televizi a doma, nebo popsaný a prožitý orgasmus, soustrast projevená jinému a muka svíravé bolesti ze ztráty svého bližního, no je dost myšlenek, co si je člověk věkem a osobními zkušenostmi vybrušuje do ostrých hran.
Potkali jsme se s kolegyní dnes už podruhé na chodbičce před záchody a tak jsme si zalibovali jednomyslně, jak nám to hezky funguje, že nebýt její počínající inkontinence a atrofie mé prostaty, tak se jak je den dlouhý neuvidíme a nepozdravíme. A také mě napadlo, že vzhledem k tomu, že se moč nemá v těle zbytečně zadržovat, je tenhle zatím nebolestivý a málo nepříjemný stav úplným požehnáním, člověk si musí na všem najít tu kladnější stránku, něco jako hrobka s hezkým výhledem, jak popisuje Viewegh v Báječných letech s Klausem, jak si tak procházím lexikon svých chorob, pokud se mně podaří na každé najít něco kladného a veselého, je jich tolik, že se asi uřehtám, ale vrtalo mně také hlavou, zda vůbec ještě má smysl o psoriatikovi říkat, že je všemi mastmi mazaný.
Vyjel jsem si do lesa užít posledních slunných dnů, jen tak se projít, bylo nádherné babí léto, šel jsem po cestě a jak jsem si v nádherné předpodzimní náladě vyšlapoval po silničce, rušen jen sem tam nějakým malotraktorem s nákladem dřeva, který řidil malý moravský zlodějíček, na které jsem zobákem společným a nerozdílným nadával se všemi vrabci a sýkorkami v okolí a zničehonic, bez varování, se les rozeřval a minuli mě čtyři šílenci na endurech, takových těch terénních motocyklech, vysokých, odpružených a hlučných, zůstal jsem jen beze slova stát a kroutil ostentativně hlavou, aby si ti pitomci všimli, že s nimi ze všech sil nesouhlasím, to ovšem byla voda na jejich mlýn, nasrat nějakého pošahaného dědka, tak přidali ani ne tak na rychlosti jako na hluku a míjeli mě už za vydatného stodvacetidecibelového řevu motorů, dost strašný zážitek.
Jakoby toho nebylo ještě dost, protože jsem si říkal, jak asi tím hlukem trpí zvěř, tak jako by toho nebylo dost, zahleděl jsem se do lesa nevěřícně a představte si, tam stála rozklepaná neurotická srnka s ovázanou hlavou. Migréna u vysoké, to je další z oblastí, kam napřu své vědecké síly, jen co budu mít více času.
