Za všechno může kapitán

To letadlo zarolovalo na startovací dráhu, najednou zastavilo a vrátilo se zpátky na stojánku. Po hodinovém čekání, kdy se nic nedělo, znovu rolovalo a odstartovalo. Ve vzduchu jsem se letušky znepokojeně zeptal, co se proboha stalo. Letuška mně odpoví: „Pilotovi se nějak nelíbil zvuk motoru a trvalo nám skoro hodinu, než jsme sehnali pilota, kterému by to nevadilo.“

Když se tak kolem sebe dívám, připadám si jako cestující v letadle, pilotovaném hluchým flegmatickým sklerotikem. Jak si jinak vysvětlit, že je možné, aby pravidla hry v této zemi určovali naprostí laikové? Tuhle si mně stěžoval známý, že má v ruce usnesení soudu, které dokazuje, že zdědil barák, který má v úmyslu prodat a agent renomované realitní agentury po něm chce ještě výpis z katastru nemovitostí, protože listina je v jeho očích prostě málo průkazná, zatímco výpis z databáze, která vzniká v nedokonalém počítačovém programu rukama netečných operátorek, je pro něj důkazem nade všechny.

„Ááách jo,“ řekl jsem mu, „realitky, ještě včera byli ti agenti zootechniky a agentky prodavačkami v parfumerii a dnes poučují laickou veřejnost jakoby se narodili jako šestá generace rodiny realitních makléřů, už jsem ti přece kdysi řekl, že právní povědomí v téhle společnosti je na úrovni předškolního dítěte. On prostě není kvalifikovaný, on o pravidlech hry nic neví a z listiny nic nevyčte, tak se sichruje jak umí, což v jeho případu znamená značně blbě s výmluvou na aktuálnější údaje ve výpisu, vykašli se na něj a jdi zavčas za jiným. Anebo mu řekni s Bolečkem: „Doktore, pij nebo ťa vyměním!“

“Pamatuješ, jak se tady před nějakým časem rozběhla kampaň osobností za pozvednutí úrovně vzdělání? Připadala mně tehdy trošku přepjatá a nadsazená ale když se kolem sebe rozhlédnu pozorněji, musím osobnostem pokorně přiznat, že mají pravdu.“

Jistěže netřeba vyučovat obecně na školách latinu nebo řečtinu jako kdysi na klasických gymnáziích, aby se lidé četbou klasiků učili přemýšlet a hledat důvody. Ale aby národ takhle hloupnul generaci za generací, kdy každá další slevuje ještě z toho mála, co akceptovala předešlá, kdy akademicky vzdělaný (skutečně vzdělaný nebo se zakoupeným dokladem o vzdělání?) člověk dělá hrubky ve svém vlastním životopisu a nespočte si průměrnou spotřebu v autě, protože na to má palubní počítač, to je tristní situace a nepomůže argument, že má kapesní počítač a permanentní připojení na internet, kde najde vždycky a hned vše, co potřebuje.

To je jen jedna stránka věci, to jsou informace, ale zpracovat je, to je ta druhá a důležitější, kolik lidí ze sta má k okamžitému použití z hlavy informaci, třeba jaké složení má crack, kdy a odkud přišli Slované na Moravu, kdo v Čechách vládl před pěti sty lety, kdo před třemi sty a kdo před třiceti lety, jak a z čeho se získává benzín, který český filosof přednáší v Terstu, jakou funkci má podvěsek mozkový, jen tak namátkou. Z těchto kusých útržků, které nosím v sobě ukotvené, jejich zpracováním vzniká můj světonázor, moje rozhodování o věcech a hodnotách, můj hodnotový žebříček a postoj k blízkému i dalekému okolí, vlastně k celému životu.

No a když těch informačních útržků v sobě nemám dostatek, nemohu celkem zákonitě činit rychlé a správné závěry, rychlá a správná rozhodnutí, i kdybych byl vybaven vrozenou inteligencí o poměrném kvocientu 135, objektivně naměřeným pomocí testu z internetu. Když se mě někdo zeptá, co si o nějakém problému myslím, chce slyšet můj vědomostmi o problému podložený názor, okamžité řešení, protože mnohé kroky nesnesou zdržení. Byl bych za čas svému okolí k smíchu s permanentním: „Počkej, já se někam podívám,“ nebo „Počkej, já někomu zavolám!“ popř. „Už vím! Někomu zadáme, ať zjistí, kdo to ví!“

Povšimněte si, že tihle lidé v počáteční fázi řešení problému používají plurálu, zatímco podaří-li se věc zdárně uzavřít, přejdou plynule do první osoby čísla jednotného. Tento nemožný způsob práce je dnes mnohde povýšen na standard, spousta lidí už ani neuvažuje, že by to mohlo být jinak, že ten šéf, co pořád někomu volá a pořád něco vyhledává, pracující pilně touto metodou dvanáct hodin denně, je vlastně neschopný trumbera s pravomocí.

Informační útržky mně připomněly pana doktora Ludvíka Součka, který nemaje ve své době počítače, si ho vymyslel sám. Měl dokonale zorganizovanou rozsáhlou kartotéku lístečků s poznámkami a informacemi z nejrůznějších oborů lidské činnosti, takovou vlastnoruční Wikipedii na papíru, a v ní a z ní uspokojoval potřeby svého polyhistorského ducha. Z právě takových poznámek vznikl jeho Obrazový opravník obecně oblíbených omylů.

Co dělám dnes večer? Nikoli, žádné pivo, drahý bratře, ráno jdu s močí nalačno na krev abych za týden navštívil tu mastičkářku znovu a nechal se pravidelně půlročně otestovat na spaliny, výkon a spotřebu, no a to si musím hlídat alkohol, protože přijít tam s poctivou dvojkou v krvi, to by jim mohly popraskat zkumavky, jakkoli na mou krev si berou tlustostěnné, někdy sáhnou i po bandasce.

S tou bandaskou jsem si, člověče, vzpomněl na včerejší oběd, dršťková a dva rohlíčky, oplateček a jablíčko, lůček nešťastného a smutného čaje, zeleného ice tea s broskvovou příchutí, napsáno to zní lákavě ale na chuť je to svinstvo vůní poněkud připomínající kondenzát benzinových par odsávaných z nádrže automobilu při tankování pančované pohonné směsi.

Tuhle mě napadlo, že vlastně takřka všechno, co je na švédském stole nějakého nóbl rautu, já si mohu pořídit prostým zakoupením kelímku s ruským vejcem. Tam je přece úplně všechno, říše rostlinná i živočišná, flóra i fauna, jsou v tom kelímku, v té Pandořině schránce, rovnoměrně a důmyslně zastoupeny včetně stopového množství rodné hroudy. Tak jsem to tak udělal a bylo to, představte si, poněkud jiné, moje modifikace obsahovala sice takřka všechno z rautu, jenže v poněkud proletářštější verzi, namísto uheráku selský, namísto ementálu cihla, namísto znojemské okurky kus cukety, prostě stejná náhražka jako když já ženě svého srdce řeknu "Miluji tě z celého srdce" a přitom myslím ten potrhaný uzlík žilek a svalů, co na místě srdce sebou z posledních sil cuká v mé hrudi, ale statečně jsem absolvoval můj pseudoraut až do konce, žák Krkounek.

A víte, co se mně na mně líbí? Že když mluvím, vlastně v tomto případu píšu, tak to semelu všechno, něco poprvé a něco podesáté, od toho mám stále při sobě nejvyššího kontrolora, aby mě obracením očí v sloup (to je zvláštní, nosí si s sebou svůj telegrafní sloup stále, aby příležitostně mohl veň obracet oči, jen jsem nepřišel na to, v co bude obracet oči, až přejde na technologii blue tooth) upozornil, že tuhle historku slyší už nejméně po sté. No a co, já „Dívku dne“ v bulvárním deníku také viděl stokrát a neohrnuji nos, ba naopak k nebi posílám střelnou modlitbičku: „Na takovou kdybys mně, ó pane, ve své nebetyčné dobrotě a laskavosti někdy pomohl!“