Za koho se má chudák ženská vdát?

Když eliminuješ blbce, kdo potom zůstane na vybranou?

Ve starem Egypte svatba trvala jeste dele nez na Morave.

Potkal jsem přítele a ten se chlubil, že se stane svědkem. Trošku ve mně hrklo, protože Svědky Jehovovy mezi známými už mám a vím, jak se jim svět zúží a odbarví. Stane se pro samou lásku k bližnímu černobílým. Nelze s nimi diskutovat o ničem jiném, než o bibli, ovšem výklady dodají oni sami, jiný výklad je nežádoucí. Proto jsem zůstal zaražený jako hřebík, když mně to ten mladý človíček s úsměvem od ucha k uchu sdělil. Až po chvíli dodal: „Kamarádka se vdává a já jim jdu svědčit!“

Mně se tím okamžikem rozjasnila líc: „Ale to je krása, takové svědčení, já svatby miluju, už jenom že si musíš koupit nový oblek, protože do svého svatebního natož promočního už nevlezeš, ty prase vypasené, koupíš si nádherný černý smokáč, v tom smetanovém, co ses v něm ženil, bys už vypadal ve svém věku jako ten otrok svého talentu a svých peněz Karel Gott, když jde zazpívat pod okénko nějakému bankéři, pořídíš si novou košili, to je přece příležitost jako prase, utratit za zbytečné hadry částku, která by ti uhradila stravu na dva roky. V hotelu.

Ale to všechno nic není, ty budeš muset vybrat a koupit svatební dar, to bude paráda, říkáš si: „Sakra, vysavač nebo mixér, to je málo ale dá se to vyměnit, když koupím něco drahého, to už jim nikdo nevymění.“ A tak z toho nakonec jako neměnná jistota vyjde nějaká sakra drahá unikátní kniha nebo originál nějakého provinčního umělce, to jsou věci, které nikdo nevezme zpátky, každý obchodník je rád, že se těch krámů zbavil, a ještě je dobře tam napsat nějakým all markerem nesmazatelné věnování, aby to nešlo ani poslat dál.

Miluji svatby, to se pak chodí na návštěvy a škodolibě se poptává po osudu toho daru, dokonce znám rodinu, kde se musel obraz věšet a sundávat podle toho, kdo na návštěvu přišel, to se udávalo v rodině přítele. Když byl na vojně, tak systematicky přemlouval a opíjel nějakého akademika, co s ním sloužil základní vojenskou službu, aby mu namaloval nějaký skutečný a nefalšovaný kýč. Umělec se nechtěl nechat zlomit, to prostě nejde, to je zpronevěření se svému talentu, a vůbec, znáte to, takové ty řeči, co vás přejdou, když zavoní rum nebo peníze, milý akademik to v nějaké těžké opilosti slíbil a musel tedy dostát slovu.

Překrásný lesní palouček, na něm jezírko, pařez, u pařezu troubící jelen, měsíček, hvězdičky, a jako třešinka na dortu nad mrtvou stříbrnou hladinu toho jezírka skáče pstruh s výrazně červeným vykuleným očkem, no zvoneček, tak tenhle obraz u nich normálně visel a když měla přijít návštěva, tak jeho žena si prosadila, že se sundával a vsunoval za skříň, to jsou osudy svatebních darů.

Já například dostal od kluků z fotbalového manšaftu dárek pro sportovce velmi praktický, sadu sklenic na víno, ovšem od spolužáků z vesnice klasickou štvanici se psy a jelenem, obvyklý putovní dar, milá štvanice šla z jedné skříně na jinou skříň a kdovíkde jí je konec, možná trčí někde ve starožitnostech, možná je už dávno rozflákaná stejně jako jiné pamětihodnosti. A velmi krásně a neotřele jsme obdarovali jednoho kolegu folkloristu, který si z rozloučení se svobodou, ze svíce, jak se u nás na Moravě říká, udělal zkoušku jejich folklorního kroužku, tak tomu jsme ve vypůjčených krojích (z divadelního fundusu, neměli zrovna jiné než chodské, takže jsem vypadali jako když doprovázíme Jana Sladkého Kozinu do vězení) přivezli na omašleném dřevěném trakaři barevnou televizi, pravda, televize byla barevná jen ambaláží, uvnitř dřevěné skříňky byly pavučinou spojené zbytky nějakého prastarého černobílého přístroje, bedýnku ale nadaný přítel pomaloval velmi barevnými slováckými ornamenty. Včetně obrazovky. Žudro hadr!

V téhle souvislosti vám musím říct ještě jednu historku, která se mně udála před nedávnem. Dával jsem si v jednom bufetu svou milovanou krémovou čokoládu se šlehačkou, ulizoval jsem a koukal oknem, užíval jsem si tu chvilku klidu uvnitř místnosti, zatímco venku páchalo počasí zvěrstva. Číšnice, nikoli příliš mladá, spíše naopak, diskrétně postávala za barem a až jsem na ni kývl, že zaplatím, přišla blíž. V průběhu naší finanční transakce mně řekla, že jsem jí fotil svatbu. Nepamatuji se, řekl jsem jí po pravdě. Já jich moc nedělal, to mě museli opravdu dlouho lámat, jako tenkrát přítel akademika, abych na to přikývl, svatby byly na mě tehdy příliš velké sousto. Tedy nikoli počtem fotek, dělával jsem stovky pohlednic za noc, velká oboustranná leštička, tři plechy a pásovka jako u Forda, když to muselo být, ale já si už tehdy vážil svého času a svatba byla strašný žrout.

Dnes ne, dnes se to flinká, za hodku tam profík namrská padesát záběrů a jede na další kšeft, tehdy ale se to dělalo tak, že ráno se jelo do rodného domu pro nevěstu, fotilo se, jak ženich kleče na ozdobené stoličce (byl přes ni vyšívaný ubrousek se snítkami keře, z něhož se vyráběly voničky pro svatebčany, který předvídavě rostl v každé předzahrádce a říkalo se mu krušpánek), prosí rodiče o její ruku, pak od rodičů odcházející dcera (i když zůstávala mnohdy doma, ale zakládala svou rodinu) klečíc na téže stoličce před rodiči, odprošovala je za vše, čím jim jako svobodná ublížila, oběma pak rodiče udělili svá požehnání, prostě to byl celodenní rituál, který bylo záhodno zdokumentovat. O obřadu nemluvě, vlastně o dvou, protože tehdy církevní nebyl platný, takže se musely absolvovat oba, církevní i občanský, a další krajové zvyky, jako třeba házení darů „do koláča“ bylo spjato s veršovanými promluvami a zpěvem, trvalo to podle četnosti příbuzných celé hodiny a bylo by značně blbé tam jednu tetičku mít a druhou ne, prostě poctivě odfocená svatba tehdy byl kšeft na celý den a proto jsem je nebral.

Jsem volnomyšlenkář a dávno před tím, než se to stalo módou, jsem nechal odvézt dvě auta s novomanžely a svědky do blízkého zámeckého parku a tam jim udělal pár obrázků v plenéru a u tepaných mříží či řezbou zdobených dřevěných vrat. A pak jsem ženichovi přikázal zout boty a s ohrnutými nohavicemi přenést nevěstu zámeckou kašnou s bělostnými lekníny a zlatými rybičkami. A víte, že mně ta servírka z celé té svatby jako připomínku, protože jsem si to už nepamatoval, uvedla tu kašnu? Bláznivé nápady jsou naší horkou voňavou šťávičkou na všedních bramborách.