Vypsaná fixa, Iluze a Rachmaninov

Rocková kapela Vypsaná fixa má píseň Iluze, kde se zpívá o výletu do oblasti deja vu, o východu z oblasti deja vu, někde jsem četl vysvětlení, jak vzniká iluze zvaná deja vu, je to prý tím, že do mozku nedorazí z obou očí signály současně a zmatené centrum vidění ten dvojdopad vyhodnotí tak, že vyšle do vědomí informaci, že už ten obraz jednou vidělo.

Nevím, nakolik je tohle vysvětlení vědecky OK, ale mně se líbí, je takové pochopitelné a pro člověka, odkázaného na veřejnou dopravu docela všední, nestává se snad, že ten kdo vyjel později, je nakonec v cíli dříve než ten, co vyjel dříve? V mládí jsem také dospělým říkával: Jděte napřed, já tam na vás počkám.

Ale abych se vrátil k podnětu pro slova, co právě píšu, k názvu skladby. Iluze se mně líbí, protože můj svět jsou dnes jen a pouze zhmotněné iluze, vytvořil jsem si iluzorní svět, v něm nepotřebuji ani přátelství, ani obdiv, ani lásku.

Tohle všechno a ještě více dnes žiji ve svých snech. Když jsem v mládí poslouchal rock, snil jsem o tom, jak tohle sólo hraju já, jak holky šílí a jak jsem hvězda, přitom jsem tak akorát na tři akordy šrmdlal beglajt, později se ty sny umravňovaly jak ustupovalo libido, dnes si pouštím barokní sonáty v podání Josefa Suka a sním o tom, jak půjdu ve čtvrtek do hospody, až na pár náhodných hostů docela ještě zvečera prázdné, sednu si, napiju se úlevně prvního piva, zapálím si cígo a pustím si nějaký rockový šraml oproti té velebné a posvátné katedrálové kráse, co mám v uších teď, a ty rockové vykopávky zase povolají do služby moje šílící holky.

Jde o ten pocit právě prožívané iluze, každý okamžik našeho snového světa má mít své součástky a ty se nemají míchat, pak je z toho zmatek v hlavě a smutek v duši, uštvanost, honba na sny, do křesla patří Händel a do pivní zahrádky Ivan Hlas nebo Vladimír Mišík, kdo tahle pravidla nectí a nezná úměru, připravuje se sám o radost ze života, kterou člověk najde opravdu i v dobrém jídle, snězeném na patřičném místě v nejpříhodnějším čase. Když člověk přestane být štvancem hormonů, jeho život se tím, že začne své filmy promítat širokoúhle, rozhojní, byť by čas od času na úkor té hojnosti zase rád měl erekci i při pohledu na krejčovskou panu.

Mám pocit, že v Koukolíkovi jsem se dočetl, že máme myslet v příbězích, takhle se snáz věci pamatují, daleko snáz než abstraktní pojmy, proto také když se člověk své myšlenky naučí formulovat do příběhů, bývá, má-li dostatečnou slovní zásobu a neotravuje-li svou řeč slovní vatou, ve společnosti oblíbeným vypravěčem, protože umí příběh vyfabulovat tak, aby měl vnitřní stavbu, vypointovat.

To jsem milovával, mnohdy se sám bavil tím, co huba pronášela, stačila malá narážka a příběhy se hrnuly a já je volně splétal a řadil k sobě, připlétal sem tam drobné detaily, protože nic nedodá smyšlenému příběhu důvěryhodnosti více, než zrníčko reálií, které posluchač důvěrně zná, používal jsem dokonce jako figury těch příběhů lidi, známé společnosti u stolu, a mnozí mně potvrdili, že něco zaslechli, že se to asi stalo.

Prostě myslete v příbězích, samy se řadí za sebe a samy žijí ve vašich myslích svými synapsemi, samy se řetězí do románů, tak tohle já teď čtu nejčastěji, své knihy v duchu, své ruské romantické příběhy, on se loučí a odjíždí na koni do stepi, ona má slzy v očích, on pomalu mizí v zapadajícím slunci a klavírní koncert Rachmaninovův zní forte, poslední kilo rezonuje dlouhým vibratem, ona si otírá slzu a pomalým krokem odchází po chodníčku do chalupy, kamera švenkuje na břízku před domem a zůstane na ní stát, zajímavé, co dělá v ruské krajině obraz lomených barev jako z filmu Petera Greenawaye, do ticha se začíná ozývat Musorgskij a film pokračuje, ona sedí u okna a píše dopis, dívá se ven a tam stojí její hřebeček jako symbol nespoutané vášně, tak tohle já teďka čtu nejčastěji, své vlastní knihy, které jsou audiovizuálními příběhy skutečných lidí kolem mě a smyšlených postav, anebo mají skuteční lidé vlastnosti někoho dočista jiného, takhle já teďka čtu nejraději, sebe sama s utkvělým a vědomě potlačovaným pocitem, že nejkrásnější bývá šílená.

Nikdy jsem tak krásně a šťastně neusínal nad knihou jako usínám dnes nad těmi svými snovými, kdyby ze mě ráno moje ze všech nejmilejší strhla peřinu, soudím, že by propadla hrdlem, a každý, pravím, každý soud by mě musel osvobodit, i pan ombudsman to přece říkal, a to je nějaký filogyn, sakrment to je pěkné slovo, když je filantrop a misogyn, musí přece být i filogyn, ale lid jim přezdívá přiléhavěji děvkař nebo přímo kurevník, no ale chci říct, že já se z postele zvednu až jsou myšlenky zaznamenány a složeny v obrazec harmonického rána, jinde se třeba zpěňte, bůh s vámi, ale v ložnici mám rád klid, ticho a mír, jinak se mně blbě čte, já někdy i knihu odložím, když mě něco ruší, třeba vlastní chrápání.