Vyprav se na cestu. Už houká tvůj čajník.

Tahle poetická slovní hříčka Ivana Wernische mně připomněla mládí a dovedla k rozhodnutí napsat pár slov o mém vztahu k čaji.

Jsem chlapec z vesnice a k čaji mám dosti odtažitý poměr, který ve mně naprogramovali mí pragmatičtí předkové. Vlastně jen jeden, můj nezapomenutelný děda, s nímž jsem trávil své dny dětství a který se tak zcela přirozeně stal mým guru. Maminka sice do mě pravidelně lila různé nechutnosti s medem a citrónem, o nichž tvrdila, že jsou zdravé, ale děda a já jsme o tom věděli své.

Tak pravil děda: „Čaje rozeznáváme lípový a šípkový.“

Možná kdesi ve městě v koloniále prý mají i čínský a indický čaj v malovaných plechových krabicích, ale děda je na vlastní oči nespatřil a tak je docela dost dobře možné, že je to jen pomluva.

Můj dvojctihodný děd nepřiznával čaji žádnou nutriční ani gurmánskou hodnotu, nýbrž jej používal a požíval pouze a výlučně jako nosné médium k transportu tepelné energie. Do čaje z lipoviny, jak se u nás říkalo sušenému lipovému květu, obyčejně přilil tak třetinu objemu hrnku slivovice, čímž se z tekutiny „tak pro baby“ stal nápoj nebývalé akcelerace a takto upravený jej zimomřivý předek rychle vysrkal.

Pravdaže si pak musel z hrnce, který na plotně sporáku k volnému použití stál vlastně pořád a v němž se s neúprosnou pravidelností pohybu vesmírných těles střídala černá neslazená melta a neslazený šípkový čaj, rychle nalít a švestkovým barbiturátem natunit ještě druhý a další hrnky, protože ten den našel v tom jindy opovrhovaném nápoji jakési zvrhlé zalíbení.

To však bývaly opravdu pouze chvíle, kdy mu bylo jak říkal „jaksi mhlo“, kdy se o něj pokoušela „skřipka“, což u něj byl terminus technicus, kterým označoval všechny tehdy známé nemoci s výjimkou tříštivých zlomenin a dýmějového moru.

Nazítří zpravidla byl děd zdráv a upíjel nevzrušeně své svařené jablečné víno, kterého si na zimu pravidelně připravil šest až sedm set litrů vedle nějakých dvou stovek litrů slivovice. Nějak kolem konce února už býval nucen svými medicínami šetřit.

Vodu a její různé deriváty, kontaminované či denaturované jedovatými chemickými látkami jako jsou ovocné sirupy, co nápoj pro dospělé a rozumné lidi neuznával a docela vážně mně tvrdil, že z vody naroste člověku v břiše žába.

Dlouho jsem tomu věřil, pak jsem však dospěl a začal tuto tmářskou myšlenku odsuzovat. Až dnes zjišťuji, že na ní něco bylo a zase u mě prožívá svou renesanci.

Jen jsem odevzdal desátek pokroku a vrozené lenosti, jinými slovy jsem postmoderně dekadentní a liju si do černého čínského čaje rum.

Dědovy poměry však zachovávám, neboť tradice se mají ctít. Díky, dědo!