Znával jsem jednoho, ten měl doma žárlivku přímo archetypální, dámu koledující si o naši pozornost a tak jsme s gustem, vždy, když toho svého nešťastného slušného a diskrétního chlapa nutila k nesmyslným indiskrétnostem, což v jeho očích znamenalo i to, že jej nutila, aby jí do telefonu před svědky řekl, že ji má rád.
Já vím, dnes je to základní norma partnerského dialogu, přinesená z pitomých hollywoodských melas, dnes nikoho nezarazí, když slyší lidi středního věku říkat do telefonu: „Miluji tě!“ nebo „Já taky!“ Ale v době, o níž píšu, to ještě bylo indiskrétní a neslušné, vyznáními ještě se šetřilo a tím pádem měla svou váhu, když už jsem ženské řekl, že ji mám rád, tak na to mohla vzít jed. Bylo to zkrátka poněkud jinak, než když dnes si lidé říkají „Miluji tě!“ desetkrát za den a znamená to asi tolik jako „Podej mně sůl!“
A tak v té době toho svého chlapa trápila a on byl tak submisivní, že se nechal, a tím pádem jsme mu to peklíčko ještě přihřívali, když jsme zaslechli, že se do telefonu začíná kroutit a tišit hlas, kdy používá takové to mumlavé „Ale to víš, že jo!“ nebo „Jasně, co zas blázníš!“ to jsme hned zbystřili a podle vývoje jejich dialogu jsme sehrávali několik scének stále dokola, vlastně měly ty scénky jediný scénář, vytočit tu jeho ženskou ještě víc, než to dokázala její chorá mysl sama.
Ochotnická společnost „Dobromysl“ neprodleně nastoupila: Já vzal hrnek od čaje a láhev od minerálky a začal jimi o sebe cinkat za sveřepého notování jediné folklorní písně, co si pamatuji, a která zněla nějak jako „Kohútku jarabý.“ Později jsem přibral do repertoáru také „Spadla z pece a já na ňu!“ Přítel, nadaný zpěvák s cvičenou fistulkou, zdařile a věrně napodoboval ženský smích a pronášel mezi tím smíchem výzvy jako „Ale no tak, dej tu ruku pryč, ty ne, ten druhý!“ popřípadě „Neblbněte, pojďte po jednom!“ Další dobrý muž rytmicky vrzal něčím, co mu přišlo pod ruku a sténal, napodobujíce celkem zdařile zvuky souložícího páru. Při vrzání volal „Karle, vykašli se už na ni a pojď se napít!“
Chvílemi jsme ztichli, abychom zaslechli v telefonu velikým hlasem pronášené věty: „Kterou kurvu to tam zas máte?“ a „Počkej, až přijdeš domů!“ Její teror došel tak daleko, že milý Karel, když měl svou pravidelnou úterní propustku do tělocvičny, byl osprchovaný nejdříve ze všech, vyběhl do sousedního bufetu, kam jsme se my dostavili až po nějaké čtvrthodině v dobrém rozmaru všichni, tehdy on už dopíjel své první pivo, dal si ještě jedno, ani si nepřisedl, jen tak na stojáka ho vysmahl a mazal domů.
Tak jsme si vždycky říkali, že on je jediný člověk na světě, který by dokázal během dvou hodin mezi osmou a desátou hodinou večerní odehrát pětisetový volejbalový mač, namísto sprchy se hodinu válet ve vaně s neřestnou macatou lazebnicí, naplánovat a absolvovat půlroční cestu Karibikem na jachtě se dvěma mulatkami jako posádkou, opít se jako zvíře, vystřízlivět, a ještě být doma včas.
Jak se ten svět divně koulí a otáčí, včera jsem koupil cestou z práce rajčata a udělal na večeři chleba s máslem, obložený rajčaty a cibulí, když se to posolí, je to mňamka, jenže moje ze všech nejjedinější přinesla tlačenku, klobásy a vídeňské párky, tomu by neodolal ani zapřisáhlý žlučníkář, jemuž se dělá špatně při pohledu na umaštěný papír, vhozený do odpadkového koše, jenže já žlučníkář chvála pánu bohu zatím nejsem a mám chutě na takové zvrhlosti, ale i predátor ve mně mívá prázdniny a dnes mám chuť na zeleninku, no dobrá, tak přestanu lhát.
Ve skutečnosti to bylo tak, že než moje ze všech nejjemnější přicvakala z práce, já byl doma sám a než jsem tu večeři připravil, tak jsem průběžně sežral tři chleby s nakrájeným pečeným bůčkem, pomaštěné výpečky, nic není tak, jak to zvenčí vypadá, není nad spokojenost obou partnerů, u výslechu jsem jeden ten krajíc přiznal, ona stejně ví, že byly nejméně dva ale spíše tři nebo více, ale zase nemohla klít dlouho, s úsměvem to jde značně blbě.
Navíc jídlo měla naparcelované „na vojáčky“ nebo jak se říká někde v Čechách „na vozejčky“ což jsou takové chlebové jednohubky jako pro malé dítě, proč neobětovat chviličku času pohodě, mně se vyčítá hltavé jídlo po obrovských soustech, říkává se mně při těch příležitostech: „Vždyť ti to nikdo nevezme“, ale já vím, že když se s tím budu párat, pocit sytosti, svině zrádná, se záhy dostaví a zabrání mně sežrat to všechno.
Já nejsem partner ke sporům ani sportům, včera jsem slyšel v televizi nádhernou vazbu, chlápek tam říkal: „Moji rodiče byli sportovci, maminka dokonce byla mistryní republiky v házené a tatínek také hrál sport“, bylo vidět, že jablko sice nepadlo daleko od stromu ale svět ježek (já vím, to je obrázek ze slabikářů, ježek na jablka kašle) je potom zavlekl kamsi jinam, hrát sport je nádherné, vždycky si takhle ležím, mám ruce za hlavou a přemýšlím si a přehrávám si situace, které mně bylo zažít, parafrázuji si je nebo docela si vymýšlím úplně nové situace, příběhy a lidi, ale zpět ke sportu, je to hezké skoro jako když pan Karel Poláček píše v Mužích v offsidu: „Doktor mně doporučil na tu mou tloušťku provozovat sport a tak tedy jsem začal chodit na fotbal“, říká pan Načeradec, nebo pan Jaroslav Žák ve Vydržte až do finiše: „Sport a whisky je jedinou zábavou gentlemana v koloniálních posádkách. Za nejskvělejší sport považuji lov na domorodce.“
