Víra v lepší příští

Jakýsi můj známý se mně kdysi svěřil, že jen víra v lepší příští jej udržuje nad vodou. „Ty jsi blázen,“ odpověděl jsem mu, „okamžitě, pravím okamžitě sesedni z toho splašeného koně.“

Nikdo ti nevrátí jedinou sekundu z těch promrhaných, zpomal, život nedává pokuty, život trestá smrtí nerozumnou a bláznivou ustaranost a pošetilou uspěchanost. A to ještě v tom lepším případu, v tom horším tělesným nebo duševním postižením po mozkové příhodě. Pokud se to dá považovat za pokutu, tak tedy pokutou, ale je to zatraceně drahá pokuta. Na tu žádná banka nepůjčí, tuhle zaplatí každý sám do posledního haléře. A když kolem sebe vidím ty dříve uspěchané ustarané, co dnes už nikam nespěchají a jediná jejich starost je udržet stolici, běhá mně z nich mráz po zádech, na sebe nikdy neměli čas a teď ho mají k nepřežití moc, neubráním se a napíšu jedno čínské pořekadlo: Dostaneš vše, po čem toužíš, nešťastníku!

Má pravdu ten učenec, co vyslovil zdánlivě absurdní větičku, lidé, co neměli celý život ani vteřinu času na sebe, na rodinu, na partnera, starali se nepřetržitě a pracovali do úmoru, dnes dlouhé hodiny sedí nečinně ve své samotě, všichni, na něž neměli čas, je opustili, zázrak se nekonal. Běželi stále kupředu poslušni blbých ekonomů, tvrdících, že neustálý růst je nutný a čekali kdy se to zlomí a začnou odpočívat a být šťastni, dnes už nečekají než na smrt, je to drsné varování, ale upřímně míněné, příroda je v tomhle drsná ale spravedlivá, jak chceš vrátit čas, omládnout a prožívat znovu něco, co dnes odkládáš?

Život je přece daleko jednodušší, celá jeho krása spočívá ve vyrovnaném klidu a nevlastnění mnoha věcí, vlastnění přesmíry věcí přináší jen starost o ně a touhu k jejich zmnožování. Člověk přece nemůže nic vlastnit, z podstaty té myšlenky nemůže, když někdo sebere v přírodě klacek, aby se jím podpíral, není to jeho vlastnictví, je to kus přírody, nikoli předmět v mém vlastnictví. Tenhle směšný abstraktní pojem vymysleli lidé, kterým se zachtělo mít kousek planety jen pro sebe a prodávat jiným něco, co jim příroda dává zadarmo. Takhle to jde až po Rolls Royce, ten přece také nemůže být můj, protože někdo vzal přírodě železnou rudu a jiný mu za to dal pár bezcenných papírků, které dostal za práci nebo chytrost, prostě jsme si řekli, že to, co přírodě ukradneme, je naše a můžeme to prodat, právníci nás za to milují.

Demonstruji takový způsob myšlení na jedné staré židovské historce: Ivan z polonin si potřebuje půjčit rubl a tak zajde k lichváři Karpelesovi do města. Dohodnou se, že Ivan dvojnásobek vrátí na jaře a jako zástavu si Karpeles ponechá Ivanovu sekeru. Když je Ivan na odchodu, Karpeles na něj zavolá: „Ivane, poslyš, do jara daleko, kdoví jestli ty peníze na jaře budeš mít, nemohl bys mi polovinu vrátit už teď?“ „To je nápad!“ řekne si Ivan a vrátí Karpelesovi rubl. Potom Ivan odchází domů a přemýšlí: „Rubl je pryč, sekyra je pryč, ještě jsem rubl dlužen, a přesto se všechno zdá být v pořádku!“

Každý máme možnost prožít svůj něčím zajímavý život, i ten zdánlivě fádní každodenní zápřah středozemního oslíka, přivážejícího z rána na trh do přímořského letoviska náklad melounů, je zajímavý, vše je jen otázkou úhlu pohledu a míry vnímavosti, také o tomto je citát: Stanu se mořem. Jako řeka ostatně nemám jiné možnosti.

Člověk čas od času výstrahu ve svém neomaleném růstu spotřeby potřebuje, když se na lidstvo podívám, kdoví, zda se pomalu kolo dějin zase neotáčí k primitivním filosofiím středověku a starověku, popové hvězdy už zase skáčí a svíjejí se jako šamani před jeskyní, politikové už zase lidem předkládají k věření historky jako prolhaní lovci u ohně či středověcí potulní trubadúři a bardové, jejichž kramářským a milostným a mordýřským písním nikdo nevěří ale přesto je napjatě poslouchá jako venezuelskou telenovelu nebo Madonnin poslední hit, je to můj milý človíčku docela možné, že renesančnímu myšlení už odzvonilo a zase si musíme projít obdobím temna, aby na úsvitu nové doby přišli noví spasitelé a věrozvěstové s novou velkou ideologií, to mně připomíná ten rozkošný, jak někdy kolem roku 1950 se sejdou v jedné newyorské kavárně pan Kohn a pan Ronche. Slovo dá slovo a za chvilku pánové konstatují, že oba pocházejí z carského Petrohradu, kde měl otec pana Kohna železářství a otec pana Roncheho obchod střižním zbožím. Melancholicky vyprávějí o svých dětských létech a najednou si pan Kohn na něco vzpomene: "Poslechnou, pane Ronche, v tom sedmnáctým byla v tom Petrohradě nějaká přestřelka. Nevědí náhodou, jak to dopadlo?"

A ještě jeden citát, jakkoli citáty nerad hýřím, ale vyprovokoval jsem sám sebe, to se nedá nic dělat, to je pro muže výzvou, nikdy jsem na zemi nenechal ležet rukavici, kterou mně sok vmetl v tvář, vždycky jsem ukecal někoho, aby ji zvedl, vždycky jsem se rozhlížel, komu patří ta navštívenka se zahnutým rohem, kterou jsem našel ve své poště, takže žádné souboje, jen jediný citátek na úplný konec: Štěstí je to jediné, co můžeme dávat, aniž bychom to měli.