Vincek chcípáček

Ani nevím jak se mně vybavil, snad že miluji verše pana Kainara, a vincek plní svou nezastupitelnou a světodějnou roli v básni o stříhání malého chlapečka, kterému to už začlo.

Vincka v akci už nepamatuji, protože jsem ještě byl malé dítě, když ho děda vyměnil za moderní Petry, v obou kuchyních byly sporáky ale v ložnicích byly dvoje Petry, tmavě červené a tmavě zelené. Pak se pořídilo někdy v sedmdesátých ústřední topení, ale vincky, u nás se říkaly vincky jako ty kamna, ty vincky, už pamatuji jen jako vyřazený artefakt ve výminku, kam se házely všechny nepotřebné krámy.

Když jsme v šestašedesátém vyhořeli (na půdě byla na dřevěných trámech, položených do čtverce, nepoužívaná pyramidová udírna a postupem času opadalo hliněné omazání a jiskry se dostaly na trámy) a zvedali barák o 80 cm (jak prozíravé opatření vzhledem k dnešním přívalovým dešťům), do navážky se naházelo úplně všechno (sakra, to je závorek, co?), o čem se tehdy usoudilo, že toho nebude třeba, a jsou tam tedy i ty vincky vedle terakotových forem na pečení, litinového kuchyňského nádobí, kotlů, zbytků zemědělských strojů, nářadí všeho druhu, řetězů a podobných záležitostí pro budoucí generace archeologů. Pamatuji si, že jsme na ohni vypalovali dubové výplně nábojů loukoťových kol z povozů a železné obruče, u nás zvané ráfy, děda rozsekal a kladivem vyrovnal, aby jimi později armoval beton v základech.

Tenhle vincek stál ve výminku, který byl tehdy už prázdný a tudíž se v něm netopilo, jako děti jsme usoudili, že ta krásná litinová mezikruží, kterými byl bubínek nahoře uzavřen, nám velmi dobře poslouží jako disk k házení při lehkoatletických přeborech v sousedním humnu. A tak se stalo, že milý nekompletní vincek zahanbeně pozoroval činnosti, které se kolem něj odehrávaly a jimž už nemohl být nijak prospěšný. Jeho poslední funkcí byla úloha podstavce, na němž byla položena fošna, na níž se po zabíjačce rozložily kusy masa a další produkty.

Zabíjačky, téma na ságy, u nás se nic nekonzervovalo, lednička nebyla a všechno se prakticky okamžitě rozdalo široké rodině a sousedům a celou zimu se z oplátek žilo, ve vesnici byli dva nebo tři řezníci a tak nezabíjely v sobotu víc než dva nebo tři baráky a tak se to hezky rozestoupilo přes celý ten zimní a předjarní čas a nemuselo se nic uchovávat, uzení je móda došlá k nám až v šedesátých letech minulého století, před tím se maso spouštělo v konvičce do studny, mléko se dávalo do sklepa, který jsme měli vykopaný v humně, bylo to bytelné kamenné stavení zanořené do svahu, kde nahoře pod střechou byla zaparkovaná už nepoužívaná bryčka.

Ještě jsme se na ní jako kluci hrávali i když už dědovi vzali koně a krávy, později už tam bývalo seno nebo sláma pro domácí zvířectvo, jak říkám, všechny ty úkony jako uzení a zavařování je až hudba sobecké moderní doby, kdy už se lidem nechtělo tolik rozdávat, v té době, o níž mluvím, se přesně zapisovalo, kolik čeho kdo ze zabíjačky přinesl, aby se mu stejně za jeden či dva měsíce z naší čerstvé zabíjačky vrátilo, i maso se převážilo a dal se pokud možno stejný kousek, přesný počet jitrnic a jelit, to se ve výminku rozložilo na prkna, přepočítalo a podle sešitku rozdělilo a dalo do papírů, s lístečkem, komu je potřeba to zanést, to byla práce děcek.

Dostali jsme za to korunku nebo kolik, ale museli jsme to stejně odevzdat, proto z nás nejsou podnikatelé, protože jsme naučení pravdomluvně dělat účetnictví, vydávali jsme počet vladařství svého bez odmluv a postranních úmyslů, protože naši se později vždycky dověděli, kolik jsme dostali a tak nešlo ani ztopit něco z toho obnosu, poctivost je krásná ale nevýhodná vlastnost, takové to největší bohatství chudých.

Ale já si ty korunky vybíral tehdy od rodičů jinak, rozmařile jsem je utrácel v místní lidové knihovně. Knihy jsem si půjčoval už jako malý školáček, tehdy se na týden dával desetník za knížku, u nás ve vesnické knihovně býval knihovníkem takový děda, tedy mně připadal jako děda, klidně mohl být mladší než já dnes ale já se tehdy divil, jak to že ještě žije, dostal jsem vždycky korunku a to bylo deset knížek na celý týden, uměl jsem rychle číst už v mládí, pak jsem ještě se zdokonalil ve čtení po řádcích a odstavcích, takže někdy ve dvaceti jsem zvládal tak sto stránek za hodinu, dnes už se nehoním, čtu pomalinku a loudavě, s přestávkami na zamyšlení a spíše pro rozkoš z filmu, co mně běží za víčky, než pro získávání co největšího počtu informací.

A o čem jsem to vlastně mluvil, aha už vím, mají ale dneska ty modelky dlouhé nohy, viďte?