je to jen takový surový materiál, do fotky musí být vidět, chce to prosvětlit ve stínech, aby bylo pod tu minisukni vidět," žbrblal dál, i když jej nikdo už neposlouchal a každý se od něj odvracel.
"To já když jsem fotil,..." začal, ale pak jen jaksi neurčitě mávnul rukou a hlavou se uložil na zkřížená zápěstí, položená v rozlitém pivu a umřel. (Ukázka z autobiografického románu s pracovním názvem Každý sobě debilem aneb zakladatel vybledlého fotografismu).
Chtěl po mně tuhle přítel, ať se mu vykváknu k jeho fotkám z nějaké pařenice na venkově, na nějaké prastaré chalupě, kde partička známých se rozhodla poničit svá těla a duše alkoholem a společensky nepřijatelným cizoložným sexem. Tak jsem se vykvákl: „Konečně jsem se prokousal obrázkama z akce, je to naprostá klasika, takhle nějak by to napráskal každý amatér, jako bys to ani nefotil ty, ani jedna fotka není "uvnitř", všechny kloužou po povrchu a kdo tam nebyl, neví, proč by se na ně měl dívat, snad jen chalupa014 snese přísnější měřítko a chalupa019, jen ta neostrá květena v popředí tu fotku shazuje, a také to seno není moc fotogenické, stavidlo jako popředí by asi bylo vhodnější, ale celkově jak říkám, nic moc na poučeného, byl´s z formy nebo přiopilý, mně to také tak dělalo, nesměl jsem fotit cinknutý, fotky pak stály za prd a ještě byly neostré.
Jak píšu o tom, že nejsou ty fotky uvnitř akce, to je o těch fotkách, kde dva tři lidé se věnují nějaké činnosti a ty je zabíráš z deseti kroků se spoustou balastu okolo, tam se musí blízko blizoučko k akci, sveřepý výraz v obličeji při námaze, pot na čele nebo žíla na ruce, o tom pak je ta fotka a pozadí už jen dotváří obraz o prostředí, tomu, kdo chalupu nezná, je úplně lhostejné, jestli byla otevřena vrata do komory a z nich trčely hrábě, pro anonymního pozorovatele je lokalizace objektu zcela nepodstatná, musí mu sdělovat něco nového, postřeh, poetický pohled, neobvyklý pohled, něco, čemu může rozumět ale není to úplně všední jako např. spící opilci, sud v potoku, bělostné kalhotky pod tmavěmodrou minisukní...
Blíž, blíž a ještě jednou blíž, dovnitř akce musíš, jinak to bude banalita jako toto. Fotka musí vzbudit pocit, není až tak důležité jaký, ale musí ho vzbudit, jinak je to sajrajt tak do novin. A k popisu pocitů, drahý vole (my vykrádáme pány W&V, víme to a jsme rádi, že víme, že jsme rádi), když se na tentýž hmotný objekt budeme dívat my dva, uvidíme každý svůj objekt, každý svůj tvar, každý svou barvu, jak mě chceš sdělit, že ta tvá viděná modrá je modřejší než má modrá, že tvůj smutek je větší smutek mého smutku.
Ty víš, drahý vole, že já jen chtěl v tom textu z toho celkem jasného tématu vyklouznout žertem aniž bych musel otrocky říct, že pocit je nesdělitelný a nepopsatelný, kdyby totiž byl, nebyl by pocitem ale faktem, jakousi objektivní pravdou a to není, protože ten pocit mám pouze já, tak nemůže být objektivní."
Zmiňuji tenhle náš korespondenční rozhovor proto, že jsou to věci, které nás oba navýsost zajímají a klasifikace jakož i transfer tak efemérních záležitostí jako jsou pocity, jsou snem každého začínajícího myslitele. Všichni jsme měli v mládí touhu pouštět někomu muziku, číst pasáže z knih, aby zažil to, co my, když jsme si tuhle krásu pro sebe poprvé objevili. Také jsem míval touhu, že bych chtěl s někým sdílet pocit, jaký mám z oné skladby, z onoho obrazu, dnes však už jen zkracuji: G.F.Händel, koncert č. 306 B dur, andante.
Je na posluchači, aby si tam našel své pocity, moje mít prostě nemůže, nebo si myslíte, že můžete mít můj orgasmus, když vám popíšu, jak jsem ho dosáhl? Houbeles, můžete mít nanejvýš svůj ale to už by byl sex po telefonu, který já provozuji pouze s mrtvými zvířaty za úplatu. A výlučně se samečky.
Tehdy jsem uzavřel onen úsudek nad sérií jeho fotografií z rozpustilé akce partičky mladých lidí přirovnání jeho fotek ke zprávě TASSu. Pro mladé uvedu, že to byla tisková agentura Sovštského svazu, proslavená svými objektivními a aktuálními informacemi. Tehdy jsem mu napsal: S tvými fotkami je to jako se zprávami TASSu, jsou velmi vypovídající a přesné, jen je třeba k nim dodat drobný upřesňující a návodný komentář, kde je třeba hledat jejich skrytý půvab a utajený smysl. Pamatuješ na ten krásný ruský vtip, jak TASS hlásila, že proslulý sovětský vědec a vynálezce Ivan Vasiljevič Jeremenko dostal včera za své vynikající výkony v oboru v Kremlu přepychový ruský automobil značky Volha?
Na druhý den vyšla v novinách oprava: Včerejší zpráva TASSu je v plném rozsahu pravdivá, jen je třeba upřesnit, že se nejednalo o vědce Jeremenka ale o dojičku Zápodonskou, nejednalo se o přepychový automobil Volha, ale o starší kolo Ukrajina, a nebylo jí darováno v Kremlu, nýbrž ukradeno v Kyjevě.
