Věříš v Boha?

zeptal se mě kdysi přítel a já mu odvětil: Ano, můj Bůh je to, co mě nutí nebo přesněji řečeno co v mé mysli chce, abych dělal co dělám, co myslím, co cítím.

Můj Bůh není větší než moje síla, můj strach, moje láska, co lidských myslí, to bohů, a můžu jít dál, co zvířecích instinktů, to bohů, proč zužovat existenci vyšší moci toliko na lidskou mysl? Vše můžu vnímat stejně tak dobře jako čistě nahodilé nebo jako boží řád, je to jen otázka úhlu pohledu a zanícenosti duše.

Se mnou to je velice jednoduché, mě ještě život neskřípl tak silně, abych volal matku nebo boha, a modlím se (další skvělý vtip) abych nikdy necítil potřebu to udělat, mně se to píská, když dokážu žít bez boha, když mám svůj úsměv, svou lásku, své děti, své štěstí, své rozumování, a když nade mnou nestojí nikdo a nic, co by hrozilo, že mně něco z toho vezme, jsem sobec a snažím se neškodit, to je celá moje víra, jako bezvěrec se nemám komu vyzpovídat a své hříšky si musím v sobě nosit až do alzheimera, tak se je snažím nedělat, prosté.

Na křesťanství zejména západní římsko katolické pohlížím celkem neutrálně, nemám k němu ani kladný ani záporný vztah, ostatně žádné náboženství, které jsem důkladněji či méně poznal, mně nijak nadvakrát neimponovalo, protože jsem v sobě nikdy nenašel dost pokory k jakékoli veřejně deklarované víře a naopak jsem vždy o každém tvrzení pochyboval, protože mně věrouky nedokázaly přijatelně odpovědět na otázku: „A proč?“

Snad judaizmus se v kabale snaží dosíci jakéhosi poznání a z něho vyplývajících odpovědí ale na tu nemám sílu, a to, co studují nafoukané popové hvězdy, to, čemu říkají zjednodušená kabala, tak to ani snad nestojí za řeč, kabala buď je anebo není, žula je prostě žula a ohýbat asi nepůjde, možná vedle judaizmu z moderních věrouk ještě buddhizmus, ale mému mozku nejblíže asi bude tao, nejspíše proto, že jeho učení je stejně nepraktické a krásné jako barokní triolka.

A tak si kráčím světem s kloboučkem značně na stranu, pohvizduju si svižnou a rozpustilou melodii a snažím se nemyslet na jungovskou „temnou tíži země.“ Nad přírodu se může povznést jen ten, za nějž na sebe bere zemskou tíži někdo jiný. Jak by asi Platon filozofoval, kdyby byl svym vlastnim domácím otrokem? Co by býval učil Ježíš, kdyby obdělával pole, na němž rostl chléb, který lámal, a kdyby býval nucen plít vinici, na níž zrálo vino, které obětoval? K obrazu celku vždy patří temná tíže země, ale já ji pozoruji jen z povzdálí a před těmi, co mě na pole a vinici zvou, se schovám nebo uteču. Mohou být rádi, že se jim posmívám až to nevidí.

Můj přístup ke světu nejlépe ilustruje tahle pravěká historka: Naše nemocnice je podobně jako mnohá ZOO umístěna v lesoparku, baráky jsou rozesety ve velkém parku se vzrostlými stromy, to je asi takový nemocniční folklór, vzteklí lékaři, kterým pojišťovny neplatí, se chtějí pohledem na zeleň uklidnit. Pacienti ty stromy nenávidí, protože jim pořád připomínají roční období a domov, zahradu, kterou je potřeba pohrabat nebo posekat.

Kdysi dávno v dobách mé zeměměřické praxe jsem v nemocnici cosi zaměřoval a jak jsem tak stál u teodolitu a cvičil rukama, ve snaze konvečními signály komunikovat s figurantem, který byl už mimo doslech, šli kolem dva dědci asi tak mého dnešního věku v pyžamech a županech, samozřejmě se zastavili a začali spekulovat.

Natolik byli poučení, že přítomnost geodeta s nádobíčkem považovali správně za předzvěst nějaké výstavby, ale nebyli poučeni dost na to, aby si uvědomili, že geometr také může zaměřovat něco, co už tam stojí a po jeho odchodu se nebude dít nic. Tihle chlapáci byli z té jednobitové kategorie a tak ve chvilce odpočinku, když jsem svěsil své semafory, se jeden osmělil: „Zdravím, tak co nám tady bude stát nového?“

Už ten pozdrav z rodu pitomých mě tak trochu nadzvedl, protože jsem člověk milující ve věcech jasno a pozdrav „Zdravím“ do vztahů moc přehlednosti nepřináší, a tak jsem se bleskem rozhodl co do informací chovat se stejně neurčitě a rozplizle jako muž, který mě oslovil: „Ještě v tom nemají jasno, má tu být nucený výsek nebo výkupna zlomkového zlata.“

„Nucený výsek nebo výkupna zlomkového zlata ? Tady v nemocnici ? Proboha proč, kdo sem bude chodit kupovat maso pro psiska, to už zas hore komusi šibe? “ přešel v rozrušení muž do libozvučného nářečí.

„Mně je to také divné,“ zněla moje suchá poznámka a dál už jsem jen sledoval, jak se pomalu vzdalují za stálého potřásání šedivými hlavami, výrazná gestikulace korespondovala s hutností nadávek, adresovaných na hlavy pitomců obdařených jakýmsi záhadným božím řízením světskou mocí.