Velikonoční zvyky a urnový háj

Na vesnici, tedy v té jediné u nás na Moravském Slovácku, aby mě nesežrali puntičkáři mezi samozvanými etnografy, žilo za mého mládí ještě daleko více obyčejů než jen velikonoční pomlázka, při nichž docházelo k pravidelným kontaktům omladiny. Vesnice se prostě systémově starala o dorost a prováděla intuitivní populační politiku.

Začínalo se s tím hned na Nový rok zrána, kdy chodili mládenci přímo ze silvestrovské zábavy svým spolužačkám a přítelkyním "načínat koláč", což byl nějaký dort nebo podobný upečenec a vyzdobenec. Tu rozložitou buchtu obyčejně rozkrojil majitelčin momentální boyfriend, to byl takový zvyk, který se dodržoval i když onen miláček nebyl fyzicky prvním v řadě, kdo "načal koláč" dotyčné předčasně vyspělé spolužačky. Z toho se rodiče mohli dovědět, kam momentálně srdce táhne jejich milovanou ratolest a který z té party hlučných výrostků se dobývá do jejích kalhotek. No a pak měla milá dívenka zpravidla nějaký čas zaracha, protože jsme všichni tehdy se svým hlučným a velkohubým chvástáním stáli jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.

Vedle pálení čarodějnic, topení Morany a jak se tomu kde krajově říká, se konával pravidelně masopustní průvod maškar, a to byl u nás skutečně zvláštní a ojedinělý zvyk, u nás chodily za maškary převlečené pouze ženy, i když zlí jazykové toho zneužívali k pomluvám tvrdíce, že některé žádnou masku nepotřebovaly. Vedle tak pohanských tradic jako jsou maškary nebo velikonoční omlazování vrbovým proutkem žily i křesťanské zvyky a lidé nepřemýšlejíce o jejich původu, je prožívali oboje stejně intenzívně. Nechávali si v kostele posvětit snítku kočiček, které za křížkem nade dveřmi vydržely celý rok, předávali popelec na popeleční středu svým rodinným příslušníkům, kteří se příslušné bohoslužby nemohli zúčastnit, dotykem čela na čelo. Na tři dny svázali provazy od kostelních zvonů, říkali, že zvony odletěly do Říma a jejich funkci třikrát denně zastupovali malí chlapci s řehtačkami a klepači, aby poslední den navečer chodili po domech vybírat "za klepání" drobné mince, vždycky jsem se styděl chodit takhle nepokrytě po žebrotě, leč folklór je folkór a nakonec taková kapslovka... Ale to jsem byl ještě malý kluk, klepání bylo vyhrazeno mladším žákům, řečeno mluvou kategorizace sportovních a tělovýchovných svazů.

Jak postupoval věk mladého muže přes kategorii starších žáků k dorostenecké, tak se příležitosti, při nichž mladí přišli dohromady, zmnožovaly. Velikonoce byly svátky vysloveně erotické, protože bylo věcí každého své cti dbalého mládence vytáhnout děvčata ještě z postelí a nalupat jim na holý zadek, mnohdy jsme jako výrostci po velikonoční merendě ani nešli spát a táhli přímo po domech, to pak stačilo pár skleniček a na plotech a po příkopech byli rozvěšeni či roztroušeni a pohozeni "mrskáči" v různém stádiu zmaru, a těch historek, ó jé ...

A potom prázdniny a hody, plesy a vánoce s jejich střílením petard, byl ten rok jako náhrdelník ověšen různobarevnými svátky a příležitostmi, pravdaže mnohé z nich se týkaly pouze omladiny, dnes však zdá se i mladí lidé žijí individualističtěji, tehdy kvetl spolkový život, ochotníci, hasiči, zdravotníci, sokoli, a co já vím kdo ještě se na vesnicích pravidelně scházeli a popíjeli a ... no prostě si sem tam zacizoložili, když to chcete vědět. Nechci malovat čerta na zeď ale se zánikem spolkového života vesnicím hrozí vymření.

Dnes už si jen upletu z osmi proutků maličký tatar, jak se u nás říká pomlázce, velmi symbolicky jej použiju ráno v ložnici, jen tak aby se neřeklo zamumlám letitou průpovídku "Vstávaj ráno Mariáno, dávaj vajca, vyplácaj sa..." a je to. Ani mě nenapadne vyrazit do terénu a omlazovat kdejakou bábu, jak to bylo zvykem u nás na vesnici, mladá nebo stará, každou jsme omladili a to byste viděli, jak ty domněle staré a nemocné utíkaly. A bez Voltarenu nebo Ibuprofenu.

Starodávné zvyky jsou v háji, měl jsem napsáno původně jiné místo, o hodně teplejší než je březnový háj, ale pak jsem si uvědomil, že tohle je slušná a moderní stránka, takže jak jsem řekl, tyhle rozpustilé a roztomilé zvyky jsou v háji a to je dobře, to je moc dobře, já to těm mladým přeju, protože někdy jim vidím na očích, že by mě také nejraději s mým vzpomínáním a moralizováním poslali do háje. Urnového.