Velikonoční pomlázka a Listina základních práv a svobod

Jak jsem tak z okna očumoval malé koledníčky u nás na sídlišti, vybavené strakatou pláštěnkou, pomlázkou u nás zvanou tatar, igelitkou na výslužku a značně naštvaným tatínkem, který měl v té slotě, co včera venku panovala, parádně zašvihané před chvílí ještě nablýskané auto, nemohl jsem si nevzpomnět na své mládí.

My to měli docela jinak, potupnou cestu s tatínkem za ruku bychom považovali za přímé porušování Listiny základních práv a svobod, neboť už tehdy jsme sice nejasně ale velice intenzivně tušili, že tam musí někde být věta : „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ Nepředstavitelně jsme toužili po svobodě a nezávislosti, protože svět nás ničím neděsil, pohádkové knihy a filmy byly romantické a končily happy endem, horror jako žánr byl v plenkách a svět spíše povzbuzoval naši zvídavost než pocit, že bychom se ho měli bát.

Někdy v deseti letech jsme s bratránkem o dva roky mladším než já, šli stanovat do lesa. Umíte si představit tu obrovskou odvahu a sílu našich maminek, když nás pustily v tom věku dva kilometry od vesnice k potoku na louce v lese s obyčejným vojenským jehlanem, který se ze dvou dílců spínal typickými dřevěnými olivkami?

Opěrnou tyč jsme si ubobrovali sekerou sami! Za podlahu sloužilo pár smrkových větví, spacák nahradila stará deka, lžičku a nůž jsme měli dávno zcizenou v kuchyni (to je zajímavé, na některé činy se ústavní právo nevztahuje a o trestním právu jsme nebyli ještě detailně informováni s odkazem na nezletilost pachatelů.)

Stanovat v našem pojetí znamenalo, že jsme si tam hráli u potoka a jídlo nám na střídačku přinášely maminky v nůších. Takže malí táborníčci pojedli bramborovou polévku z misek lžičkami, škubánky s mákem z talířků a navíc do ruky čerstvě upečené buchty. Takové maminky už ani nejsou. Dnes by byla namístě obava, že ti malí pitomci zapálí les, když tam budou vařit v kotlíku polévku. Tehdy se asi lesní požáry nepovažovaly za až tak velkou katastrofu v porovnání s tím, jak se k přírodě chovalo národní hospodářství. Dodneška nevím, jestli nás nechodila celá rodina na střídačku v noci hlídat. V tom případě bych musel říct, že takové maminky se běžně nerodily ani tehdy. Prostě jsme s bratránkem měli štěstí na výjimečně vybavené modely maminek.

A zážitky jsme měli tehdy tak silné a vzrušující, že si pamatuju některé pocity dodnes. Vybíhali jsme ručkujíce po kusu provazu vzhůru drolícím se hliněným ujíždějícím svahem, který vznik sesuvem půdy, „chytali ryby“ pomocí kusu provázku, kde byl navázaný ohnutý špendlík s kouskem chleba, tehdy jsme se divili, že jsme nic nechytili. Zřejmě se ryby chechtaly tak, že je přešel hlad. Když jsem se po letech na ta místa byl podívat, užasl jsem jak jsou ty svahy a stromy, na nichž jsme si hrávali na Himálaje a baobaby, prťavoučké.

Kouřili jsme orobincové doutníky a také pravé a skutečné cigarety, ty jsme ovšem nekupovali, nýbrž jsme si je „štupovali“ našima neobratnýma rukama z dědovy zásoby tabáku trubičkovým strojkem do dutinek. Vždycky, když jsme se starším z mladších bratránků šli doma „do žleba v humně“ kouřit, ten mladší z mladších bratránků chtěl jít s námi. A protože byl ještě „malé telacko“ a všechno doma vykecal, přivazovali jsme jej pravidelně k jabloni, aby nás nemohl pronásledovat. Oblaka dýmu, vycházejí z potoka, nám jaksi nedocházela. Ovšemže zmučený mladší z mladších bratránků všechno doma vyslepičil a jako vůdce smečky jsem obdržel bubeníka. A hlavně takové to : „Co kdyby to někdo udělal tobě, vždyť ho to muselo bolet, měl bys mít už rozum, už máš na to roky, jsi z vás nejstarší!“ Ale vždyť já jsem rozum už měl, kdo jiný by to tak perfektně vymyslel, aniž by znal v zacházení se zajatci praktiky Komančů?

Od zaměstnavatele mého otce měly odbory postaven stanový tábor vždycky na nějakém atraktivním místě (tehdy, teď by ta místa nepřišla atraktivní ani sněžnému zajíci) a v něm jsme trávívali týden či čtrnáct dní docela hezkých.

Jednou, poblíž Terchové u vesnice Biely Potok, on tam potok tekl, ale nebyl až tak biely, jen se tak jmenoval, protože tekl z vápencových Vlčích dier a byl drobátko mléčně zakalený. Jánošíkův kraj a nám bylo tak asi deset jedenáct v průměru, vražedná kombinace.

A byli tam dva bratříčci stejně staří jako bratránek a já, chlapečci jako za groš kudly, takoví bleďouncí a průsvitní, snídávali půl rajčátka napůl, půl mrkvičky načtvrt, malý lůček čaje a letmý pohled na půl tenkého krajíčku chleba s póry zatřenými máslem.

My, malí neandrtálci, jsme vždy jak husité vtrhli do tábora a plenili a plenili. Každý dva krajíce přes celý pecen uprostřed na tři centimetry tlusté a na půl centimetru sádla a sůl a rajčata celá do huby a papriky i se semeníky a plivali odpadky okolo sebe a horkého sladkého lipového čaje do půllitráku a nadvakrát vypít a přitom pořád hledět do potoka aby náhodou nepřišel ke zkáze pracně vybudovaný základ přehrady. Permanentní odstrkování rukou starostlivé maminky: „Ne, nepotřebuju učesat, ne, nemám sopel, ano, mám čisté trenýrky, ne, nechcu tepláky a rádiovku!“ A úprkem úprk s plnou pusou do potoka.

Ještě roky po návratu maminka vzpomínala po rodině se špatně skrývanou hrdostí slova maminky oněch pergamenových chlapečků: „Paní, jak já vám ty vaše kluky závidím!“