valil po chodbě a potkával přicházející kolegyně: „Ahoj!“ a „Nazdar“ jakož i „Čau“ neslo se chodbou až do chvíle, kdy vyšla ze dveří další kolegyně a já nápadně rychle uhnul mezi skříně: „Už nemám žádný pozdrav!“
Možná je to tím, že jsem nějak pozapomněl všechny možné pozdravy, jichž jsem se dočetl ve všech těch knihách a časopisech, které jsem kdy četl, a že jich bylo, čtiva i pozdravů. Kdysi jsem komusi radil: „Jenom čti, klidně bez ladu a skladu to do sebe házej, já jsem to v mládí dělal zrovna tak a podívej se, ono si to sedlo do jakési podoby, není ta figura navenek asi bůhvíco ale mně je v ní dobře, a o tom to je, jak říká klasik, ony se ty myšlenky, co k sobě patří, pospojují samy od sebe, jen je jim potřeba dát čas.“
Kdesi jsem se dočetl, že nukleární hlavice pro raketu typu Frog byly konstruovány tak aby kompenzovaly malou přesnost těchto raket. No není to krásná parafráze toho starého vojenského vtipu, který popisuje situaci, kdy desátník vysvětluje nováčkům: „Vojáci, v ruce držíte nový nukleární ruční granát. Hodíte-li ho do vzdálenosti dvaceti pěti metrů, v okruhu pěti kilometrů nezůstane živá duše!“
Nikde jinde než v moderním americkém románu nemůžete přečíst větu, parafrázuji: „Chtěl bych ho koupit za to, za co stál, a prodat za to, za co si myslel, že stojí.“ Ale také se tam dá přečíst daleko hezčí věta: „Když já jsem tu začínal, Mrtvé moře zrovna onemocnělo.“
Jenže my Evropané (spíše snad Slované) cítíme jinak, řečeno se Seifertem cituji: „Však víte, že cesty, jimiž projde myšlenka básně třeba prosté, srozumitelné a jasné, mohou být nesmírně složité, nesrozumitelné i temné.“ Tak popisuje zrod a vývoj myšlenky mistr, a jiný mistr slova, Antoine de Saint Exupery, napsal: Technický vývoj směřuje vždy od primitivního přes komplikované k jednoduchému.
Prostě ten rozdíl mezi Dostojevským a Dreiserem, mezi Černým Petrem nebo Láskami jedné plavovlásky na jedné straně a Kdo chytá v žitě nebo Prezydentem krokadýlů na straně druhé, je velmi badatelný, jejich mateřské mléko je zkrátka jiné, zatímco my si myslíme, že není obchodovatelné, oni je za zboží, přes všechny pouťové proklamace o opaku, považují.
Když už jsem u těch prezidentů, u nás může být prezident neoblíbený, protivný a odtažitý a bůhvíjaký ještě, ale nesmí být hloupý, byť se nás pokoušelo státní zřízení těch čtyřiceti totalitních let přesvědčit o opaku, a koneckonců se o to snaží i dnešek, ale to už se zase zaplétám do politiky a tu jsem si zapověděl, opět musím dát za pravdu Seifertovi v tom, že báseň třeba jasná...
Padl mně pohled na kalendář a má dnes svátek Státní svátek, toho neznám, můj děda byl Ludvík a babička Ludmila, taková krásná starobylá jména, a když jsem se podíval na den Ludvíkova svátku, zjistil jsem, že před ním byla Helena, to byla zase naše sousedka z vesnice, jenže já už na tu vesnici tak fixován nejsem, takže se mně jako první nevybavili tito dva ale napadlo mě, že Milan Kundera svůj Žert psal přesně v ten týden, kdy v jeho stolním kalendáři ti dva byli otočeni jmény k němu a tak pojmenoval své hrdiny Helena Zemánková a Ludvík Jahn, a mně se zase vybaví ta osudná a osudová stránka 169 z mého vydání, kde začíná kapitola slovy: „Svlékněte se, Heleno!“
Jak je ten svět nespravedlivě spravedlivý, Ludvík se Pavlovi za jeho stranickou omezenost, která Ludvíkovi zničila život, chtěl pomstít na nejcitlivějším místě, svedl mu ženu a paradoxně se mu ona pověsila na krk, protože s Pavlem už byli tak dlouho, že jí nevěra přišla velmi kouzelnou a zamilovala se do něj, a tak vlastně byli za nevěru potrestáni oba aktéři, protože Ludvík Helenu nemiloval, a jediný, kdo z ní když ne profitoval, tak mu neuškodila, byl zamýšleně trestaný Pavel, takže vlastně Žert na druhou, poprvé jako obsah osudné pohlednice z prázdninové brigády a podruhé jako žert osudu.
