jelikož výrazy, které v nich používáte, píši já toliko na stěny veřejných záchodků.
To je parada, k tomuto obrazku uz nemusim vymyslet popisek.
Pár lidí se mě už zeptalo, proč nepíšu knihy, anebo alespoň proč své deníky či jak říkal páně Hrabalův nesmrtelný strýc Pepin, protokoly, nevydám knižně, anebo i jen docela tyhle telegrafické textíky, tyhle blogy, neseberu, nenačešu je z toho mého roztodivně košatého stromu paměti a fantazie do jednoho tematického nebo žánrového košíku, a nedám to někomu k vydání.
I když věřím, že by se našlo pár dobrodružek z okruhu čtenářů tohoto blogu, pár přátel a lidí z rodiny, jakož i kolegyní a lásek, co by si tu knihu z nostalgie nebo soucitu pořídili, přesto nebude taková kniha nejspíš hned tak k mání. Proč? Je to v titulku a perexu. Nikdy se nezavděčíte všem, a já mám hubu přisprostlou a nezpůsobnou, ale to není celý důvod, jeho díl tkví také v tom, že nemůžete myslet na všechno a všechny a tak se snadno může stát, že se někoho dotknete, aniž byste chtěl. Třeba věřícího svým rouháním. Vždycky se někdo může ve vašich postavách poznat či se s nimi ztotožnit a vás podezírat ze zločinu krádeže osobnosti.
Hele, a víte, proč jsem lásky uvedl nelogicky až na poslední místo toho výčtu příznivců mých blábolů, přestože významem jsou samozřejmě na čele? No přece když sebe uvádíme ve výčtu vždy na posledním místě, tak když v tom výčtu nefiguruji, musím na poslední místo uvést někoho minimálně stejného významu jako jsem já sám.
A navíc, na knihu je třeba mít trpělivost, jak se hezky česky říká sicflajš, a tu já nemám, já jsem líný se ukáznit, těkám z tématu na téma, nedržím se jedné větve, jedné postavy nebo myšlenky, mně myšlenky volně povlávají hlavou jako korouhve o Božím těle, nejsem zkrátka žádný Jirásek, který když popisoval místnost, věnoval půl stránky popisu hodin a tři stránky rodině hodinářově. Já jsem se vším hned hotov a spěchám zachytit tu sekundu právě uplynulou a nestíhám ji, mžik a myšlenka je pryč, je nahrazena novou, ale ta už je právě teď také pryč, dá se takovou metodou napsat kniha?
Už mnohokrát jsem si všiml, že u nás máme velmi příjemné a hlavně odlišné klima od zbytku republiky, u nás je pořád krásně, svítí sluníčko a když prší, tak v noci, ne nadarmo byl Dolnomoravský úval osídlený už od pravěku, už i ti mamutíci věděli, kde jim je dobře, ostatně jsem kdesi četl výsledky jakéhosi průzkumu, který se zabýval podmínkami pro život mužů a naše Hradiště z něho vylezlo jako nejvhodnější, cosi na tom bude, když se ten kraj líbí i tak náročnému obyvateli jako jsem já, narodil jsem se v Jeseníku, bydleli jsme v Šumperku a někdy kolem r. 1955 se rodiče i se mnou přestěhovali na Jižní Moravu, byl to dobrý tah.
Předmostím u Přerova, otcovým rodištěm, a jeho pravěkou historií jsme jen projeli a chvátali dále na Jižní Moravu, předmostští mamutíci nás nechali chladnými, to je skoro jako mamrtíci, krásná česká nadávka mamrte mamrtská, není-liž pravda, ale průjezd sídlištěm lovců mamutů byla jen reminiscence na historické romány Eduarda Štorcha, nevím, zda jste se potkali třeba s Lovci mamutů nebo Minehavou, to byly velice hezké knihy, ilustrované geniálně Zdeňkem Burianem, jehož fikce mnoho lidí považuje za autentické, určitě jeho obrazy mamutů, medvědů, ještěrů apod. znáte, třeba jeho Archeopterix, doba kamenná, nějakých dvacet třicet tisíc let nazpět proti chodu času.
Já knihy nepíšu, já je žiju, ba co žiju, já knihy vařím, jen pablesky a odrazy toho všeho života a vůní a chutí se snažím ve svých textech zachytit, například v sobotu v hostinci, krása přeukrutná rumová, jen to zkazil jeden známý, co mně přinesl dvoucentimetrovou složku kopií dokumentů z dvou okresních archívů a žadonil o pomoc při bloumání historií jakési cesty za dědečkovou zahradou. Valně jsem mu nerozuměl, jelikož jsem už byl na vlně a dělal si z jeho rozhořčení na sousedy spíše srandu, asi se na něj vykašlu, ale mám špatné svědomí, protože zaplatil účet, a tak se na něj nevykašlu, stejně nevím, zda mu budu moci být alespoň trochu nápomocen. Ale co, dobře mu tak, nemá tak lpět na věcech, jediné bohatství je to, co si člověk s sebou odnese bez balení, skutečně bohatý člověk odejde se svými myšlenkami a tichým přivřením dveří, aniž by si toho kdokoli všiml.
Ano, já knihy dokonce i vařím, v neděli večer jsem navařil ohromnou epickou báseň ze zbytků od snídaně a oběda. Na snídani jsem uvařil sardinky na chléb s máslem, i zbylo mně cibule, jíž jsem chleby obkládal, krájím je vždy na půlkrajíčky, z nichž jeden je obložen cibulí a jeden česnekem, také drobně na kolečka nakrájeným.
A tak mně zbyla velká polovina cibule, chápete, jsou přesné poloviny, pak je větší polovina a pak je velká polovina, která je o něco maličko víc než tři čtvrtiny. Od oběda zbyly uvařené brambory a živá trocha (když je něčeho hodně málo, je toho živá trocha) osoleného rozkvedlaného vajíčka od obalování hermelínu k obědu, tak jsem na pánev přilil trošku oleje, nakrájel tu cibuli na kolečka, osmažil je lehce, přidal malé čtvrtinky brambor, velikostí tak osminky, posolil a zamlel nad tím pepřenkou, opékal to chvilku všechno dohromady, až to nahnědlo a rozvonělo se, a pak jsem to zalil tím vajíčkem, do něhož jsem přilil trošku mléka, přidal vegety a zaprášil kari, vonělo to celé jako v Indii navečer na ulici a sběhlo se ke mně asi sedm sousedek a chtěly mocí mermo u mě nocovat, dvě si přinesly už peřinu a jedna dokonce plnou (značně předimenzovanou) krabičku kondomů.
