by neměla chybět myčka na nádobí, nejlépe nějaká sladká a mladá, která by na sobě měla jen zástěru a nic jiného.
Kafe v Ambassadoru.
Má známá se zbláznila, teda že je blázen, to jsem věděl už nějaký čas, kamarád mně její zběsilosti popisoval v hostinci dosti často a dosti zevrubně, abych si mohl udělat klinický obraz její osobnosti. Kamarád lkal takto: „Že je pako, to je jaksi patrné i z toho, že jsem v hospodě skoro pořád, protože žít furt poblíž ní je jen pro otrlé,“ zachvěl se upřímností ten spravedlivý muž, „ale ona se teďka zbláznila nepokrytě, viděla v nějaké šou Jamieho Olivera udit lososa v bytě na sporáku a chce ho napodobit u nás v paneláku, nevíš kde ten vůl bydlí? Já ho pojedu zabít, mně už je všechno jedno. Ona si neuvědomuje, že to jsou zábavné televizní estrády a bere jeho recepty vážně!“
„Co chce dělat?“ ptám se a on říká: "Vezmete starou plechovku od sušenek, dáte dospod hrst bukových pilin, které překryjete pletivem z králíkárny, na ně pokladete plátky lososa a celé to zakryjete víkem, do něhož jste udělali přesně pět děr šroubovákem, položíte na sporák, na patnáct minut zapnete plotýnku, piliny začnou čmoudit a po tomto čmoudném čase vyndáte z plechovky skvělého čerstvého uzeného lososa a ty krámy jednoduše zahodíte. No nezabil bys ho?"
Do mého upřímného smíchu pokračoval: "Víš, jak to teďka bude vypadat u nás? Koupíme v supermarketu nejlacinější dvoukilovou krabici dánských máslových sušenek a dva plátky zmrazeného lososa, v železářství půl metru pletiva na plot, ve Zverimexu kilo pilin pro křečky, v OBI letlampu a u Shellky půl litru benzínu, doma tou letlampou opálím lak z té plechovky a pletiva, přitom se několikrát spálím a škrábnu, ještě krvácející rukou posypu dno plechovky pilinami a provedu zážeh podle Jamieho, po dvaceti minutách vyjmu dva smradlavé plátky lososa z plechovky, ochutnám, vyplivnu, vypláchnu si, dám si loka metaxy na spravení chuti, celý ten krám vyhodím a nad čištěním odsavače par, který je z toho kouře zašlý jako vysloužilá parní lokomotiva, složím slavnostní přísahu, že na uzeného lososa si příště zajedu do Prahy do hotelu Ambassador, protože i s benzínem mě to vyjde laciněji!" prskal už do solidní vzdálenosti dvou metrů.
Uklidňoval jsem ho: "Oni dobří kuchaři mají z Jamieho taky srandu, ale kouká se na něj pěkně, na kluka šikovného, v rukách to má, ale pokud něco z něj vzít, tak jen jednoduché nápady a tu lehkost, ale abych ti věřil plechovku a lososa, na to je dnes večer, promiň mně to, ještě příliš brzo, to ti nežeru a rovnou vyplachuju."
To jsou na světě pády, soudím, že ta jeho ženská by uměla uvařit ódu na vepřoknedlozelo včetně těch fintiček s maskováním jedné chutě druhou a novým chuťovým nápadem zakletým do každého jídla. Když se začne experimentovat s jídlem, je to jako sázky na fotbal, tisíciprocentní favorit často prohraje s naprostým outsiderem, protože si na něj vsadili všichni krom hráčů a manažerů favorita, kteří se nakapsují naopak na své neočekávané prohře. Já, když už někam vyrazím, tak to není do hotelu Amassador, aseptické kuchyně nóbl hotelů mě dost děsí, možná je v tom vliv filmu Petera Greenawaye Zloděj, kuchař, jeho žena a její milenec, nevím. Nejraději jím v jedněch blízkých jihomoravských lázních (já vím, kodex blogera, nesmím dělat reklamu ani těm lázním ani architektovi Dušanu Jurkovičovi) ve veřejné samoobslužné jídelně, tam jsou k ochutnání neobyčejná jídla za obyčejné ceny, takže není nutno si brát půjčku na oběd pro dva.
Ta jídla jsou z tradiční moravské kuchyně, žádné experimenty, avšak velmi, velmi chutná, protože jinak by v lázních všichni ti žlučníkáři a žaludkáři, srdcaři a jaterníci pošli hlady. Řeknu vám jen tolik, že po lehkém a zdravém přírodním filetu z mořské štiky na másle z nějaké hotelové jídelny se mně říhá ještě půl dne, kdežto v této jídelně solidní vepřový řízek s bramkaší strávím jako nic, ani jeden pytlák Říha, poctivé jídlo pro poctivého dědyna. V hotelech bych se asi musel tak trošku těm komediantům kuchařům smát, jako se směju všem těm vážně se tvářícím znalcům a degustátorům vína a pálenek a kysaného zelí a klobásek a suši a bab, je to smích s dobře utajenou závistí.
Jsou věci, jako chuti a vůně, co se nedají do těch nul a jedniček, co k nám nakmitají vzduchem a doma se zhmotní do obrázků a tónů, dostat, živá muzika je také jedna z nich, nejsme každý Tom Waits nebo Pops Staples, aby naše líné skuhrání bylo do alkoholem zemřelých uší vlezavé a libé i z hudební konzervy. Chci jen říct, že každý prožitek má rád své prostředí, kde se k němu přidá ještě jakási druhá mocnina.
Když v hospodě o půlnoci řvu jako raněný buvol bahenní, že pod sedmou kavalérií krví rudne zem, neočekává se ode mě znělá a propracovaná školená kantiléna, naopak, drsný a prochlastaný prokouřený témbr je žádoucí a když ti přitom na břiše leze košile z kalhot, protože se zakloněnou hlavou vyješ jako severák na Annapúrně, shledávají to ženy naprosto neodolatelným a skáčou ti šipkou do náruče.
"Vyzkoušené, dobré," psávala své tajemné glosy moje maminka k některým receptům do kuchařky, a já se těch označených přidržuji dodnes.
