Ale před tím bude ještě velkolepé Giro d´Italia a pár jednorázových klasik typu pekla Paříž-Roubaix, sem tam nějaký menší etapový podnik jako Kolem Flander nebo Švýcarska.
Na podzim v samém závěru sezóny se jede Vuelta, ale ta se mně tolik nelíbí, má příliš mnoho docela nudných rovinatých etap, vedoucích vyprahlou krajinou, kterou španělské letní slunce spálilo na prach. Já se rád koukám na jarní přírodu v Itálii, na zdivočelé fandy, kteří v horách běhají kolem cyklistů a mávají jim před nosem vlajkami jako muletou, jiní zase je polévají bůhvíjakými patoky, všichni to myslí dobře a jen sami cyklisté vědí, jak tvrdý chlebíček mají, když k té dřině v horách musí ještě snášet ty debily. Borat debil není ale úspěšně ho hraje.
Netrápí mě doping, nezajímají mě kevlarové rámy a titanové komponenty na strojích dražších než moje auto, přehlížím pestré trikoty známých stájí, stejně jako pociťuji jen velmi vlažný pocit hrdosti nad faktem, že závod doprovázejí škodovky. Ostatně, škodovky, já měl škodovku, v níž byl koncernový německý motor zakrytý plastovým krytem s emblémem značky, spojka tam byla prý japonská, jak mně tvrdil mechanik, když ji seřizoval, gumy francouzské, i to blbé autorádio neslo značku Blaupunkt. Ale byla to škodovka. Zřejmě už není nic takové, jakým se zdá. Proto mé těšení na Tour de France nepramení z lásky k cyklistickým závodům nýbrž z lásky k televizním přenosům z té kouzelné krajiny.
Mě nelákají megametropole, ani mořské pobřeží, já miluji záběry z vrtulníků, doprovázejících cyklistické závody, a tak uvelebený doma v křesle, nedočkavě očekávám všechny ty zámečky s francouzskými parky kolem dokola, v nichž se normálně žije, sem tam závod prosviští kolem výběhu, v němž pozorují moudří koníčci své kovové bratrance všech barev duhy, pozoruji krajinu a stopy lidí v ní, vidím do dvorků, na střechy, na terasy, pozoruji ty francouzské dědky v baretech, usazené na zápražích, pozorně sleduji střešní krytinu, zda je jako u nás nebo mají něco jiného na téhle venkovské kapli.
A z čeho jsem tedy hodně na palici, to jsou ty farmičky a malá městečka střední a severní Francie s tisíc let starými kamennými katedrálami, kde na poli farmáři z celé vesnice svezli své traktory a sestavili z nich nápis Vive la Tour, nebo obrazec jízdního kola, ostatně to bývá i na jiných polích, symbol jízdního kola z nejrůznějších materiálů, složený z rozprostřených ručníků, z balíků slámy, nafukovací velekolo, představte si nejpošetilejší nápad, který se vám vylíhne v hlavě a přidejte tak tisíc procent a jste u těch lidí kolem trasy Tour. Krávy nebo koně ve žlutém, zeleném či puntíkatém dresu, to je stará vesta. Prostě jsem z nich hotov, naprosto daun, jak říkáme my, latiníci.
Když jsem u nás doma jezdil takový sranda závod na kole, Giro de pivko jsme mu říkali a byli jsme také postrojeni jako hastrošové, kola zásadně bez přehazovačky a čím větší veterán, tím ceněnější, prostě taková sobotní pětadvacetikilometrová etapa se čtrnácti hospodami na trase, to už musel člověk mít něco natrénováno, aby dostál své povinnosti v každé osvěžovně takzvaně jedno urazit. A začasto nezůstalo u jednoho, a samozřejmě se tam leccos přimíchávalo. Druhá polovina trasy byla pravidelně lemována pokroucenými koly a přetrénovanými jezdci v různých stádiích zmaru.
A tak se stalo, že jeden ze závodníků objevil někde ve výkopu němého svědka, takový ten červený plastikový pruh, který se zahází do výkopu, aby se upozornilo na kabel nebo co to pod ním je v zemi uloženo. Náš jezdec pochopil, že jeho kolo není bez tohoto němého svědka dostatečně výjimečné a asi pětimetrový kus té pitomosti si uvázal na nosič. Vlekl toho hada za sebou a zdál se být nevýslovně šťasten.
Za ním jel jiný jezdec, který třímal v zubech dřevěný klacík, na němž se točil barevný dětský větrník, neptejte se proč, bylo to Giro de pivko, a tak se stalo, že když najel na toho taženého němého hada, podtrhl si přední kolo a ustlal si v prachu silnice. Sice mu trochu tekla krev z huby, tak si vykloktal borovičkou a jel dál, až večer v poslední hospodě z ničeho nic upadl do bezvědomí, z něhož se probral až v Brně, když před tím týden ležel v Hradišti ve špitále a v podstatě ho odepisovali, v Brně na CT (píšu o době před dvaceti lety) zjistili, že si tím klackem prorazil patro a krevní sraženina zablokovala část mozku. Tak se stalo, že na půl těla ochrnul, dnes chodí, dokonce zase jezdí na kole, sice je mu dost mizerně rozumět ale je celkem soběstačný a co do alkoholu si nic neodpírá, ba naopak, chlastá jako zaživa, takže si myslím, že možnosti rehabilitace ochrnutých orgánů jakkoli jsou limitovány jistými danostmi, jsou přesto hodně široké a záleží asi moc na vůli a zaťatosti toho postiženého, však to znáte o té víře, která hory přenáší.
No jo, máte pravdu, je to síla, co s námi ty pudy dělají, chlapi jsou blázni, a největší blázni jsou, když se zamilují, a když mají to štěstí a láska se jim vyhýbá, tak zase blbnou na kolech, jako my, to si nevyberete, mě láska vždycky jen tak štrejchla ale i tak, když vzpomenu, jak a kolikrát jsem byl nešťastně zamilovaný a co bych asi tak dělal a jak bych vypadal, kdyby se mně splnily mé sny, já do jejich plnění neměl odvahu, ale kdyby...
Dnes jsem rád, že se mně mé sny nesplnily. A tak se zase těším na Tour.
