Už nějak moc dlouho nebylo svatého Valentýna,

budu se muset podívat do kalendáře, co se s tím bude dát dělat, jestli by to nešlo nějak popohnat, aby třeba byl už tento víkend, nebo tak něco, dlouho již jsem nenapsal nějakou milostnou amatérštinu.

Vzhledem k tomu, že amatér = milovník, z tohoto pohledu vlastně naplňuji oba významy tohoto slova, vlastně je to duplicitní označení, takový milovník amatér je vlastně přesně vzato milovník milování, něco jako sýrový cheeseburger, jak jsem se dočetl na vývěsce jednoho místního fast foodu, kde byla ke koupi vedle obyčejného cheeseburgeru také specialita podniku: Sýrový cheeseburger!

Blíží se čas podzimních plískanic, lidi, to je počasí k zulíbání, nemusíš se plahočit někde po mezích jako na jaře nebo po plážích v létě, kde tě žerou mravenci, komáři a když se s dívenkou dostaneš do situace, která se zpravidla označuje rčením „byli v nejlepším,“ ti na zadnici začne rolovat vosa. Podzim, to je pravý čas na lásku, zatopí se v krbu, ulehne na kožešiny, pohozené u dvířek a koukáš se, jak plameny mihotají na jejích bocích a v hlubokém stinném stínu se ztrácí temný klín klínu. Sakra, kde jsem to četl, tohle přece nemůže být ze mě! Ale představa je to fajn, jen u toho nemyslet na to, co letos stojí kubík palivového dříví.

Sepsal jsem fejeton do našeho přátelského almanachu, o čem jiném než o babách, to je takový středobod celého chlapského vesmíru, když jsi s ní dél než dva tři dny, leze ti na nervy, ale jak je pryč dva tři dny, skučíš po ní steskem. Ony se nám chechtají a je to s nimi ještě horší, když ji chlap na chvíli opustí, možná jenom z nedospělého hecu, protože mladý chlap nemá tu míru jako my, zkušení vyjednávači s ženským světem, takový zajíc neví, jak se ještě s ženskou srandovat může a jak už je navždy zapovězeno. Znáte to, něco člověk plácne a pak už musí držet fazónu, kdyby čert na sedlákovi jezdil a tak se přichází o jedinečné a neopakovatelné životní lásky. Už to nikdy nebude takové jako před tou hloupou větou, a někdy už není vůbec nic po takové větě.

Ženské sebe a svou lásku berou hrozně vážně, ony jsou nedotknutelné jak některé kasty páriů v Indií, ony když pálí mosty, VYHLADIT CELÉ MUŽSKÉ PLÉMĚ! řvou dalekonosným hlasem a pak, když se chlap vrátí, vidíte tu amazonku, jak lísá se hebkou tvářičkou k jeho zarostlé čuni, a je celá šťastná, že ho zase může zcivilizovat, protože jak jsem tak poznal, nemá obyčejná ženská většího potěšení, než když si chlapa hezky vydrhne, navoní, obleče a pak si s ním, jak s vzácnou rasou psa vyjde do ulic a chlubí se a chlubí, oči se jí zamží a je celá celičká taková vláčná a milá, prostě se k ní musíš sehnout a dát jí pusu do vlasů a ona posmrkne a řekne : „Zavaž si botu.“

Zase jsem se ondyno na strašlivý způsob rozkecal se svým funglovkou novopřítelem, když může být novotvar, může být i novopřítel, ba i novonepřítel, ale proč tuto větu vlastně píšu, jednak si musím poznamenat za čerstva rozkošnou větičku z knihy nějakých dvou lidí, co si zvolili pseudonym Tachecí, a už mně vypadlo křestní jméno, ta věc se jmenuje Píseň pro kočku a je to takový psychologický až patologicky hluboký ponor do mysli chytré a nešťastné ženy (říká slova a věty, která si slušný člověk neříká ani v duchu, to nejsou sprostá slova, jsou slušná, ale strašná, to zklamání všemi a vším, ta frustrace a beznaděj způsobuje mrazení, jak blízko kolem nás neštěstí prochází). Žena je nešťastná, protože jí shořelo všechno, co milovala, dolehla na ni krize středního věku, syn je zničehonic velký dospělý cizí chlap, manžel nezaměstnaná alkoholická troska, v práci jí dělá prase šéf směšné a trapné návrhy, přítelkyně či lépe řečeno jejich osobnosti se rozpadají a drolí pod náporem všednodennosti, tělo pomalu odmítá sloužit, no ale k té větě, co jsem si ji bezpodmínečně potřeboval poznamenat: „Jsem tady kvůli tomu mrdu, začal baron oklikou.“

V práci ráno jsem valil po chodbě do kuchyňky si uvařit čaj a protože se parfémy se svými různorodými složkami teprve na chodbách zabydlovaly, byly jejich vůně neotupělé a jasné, spolu smíseny stávaly se brizantními a já, procházeje opatrně tímto nebezpečným koridorem bez dozimetru jsem si uvědomil, že mně hlavou zní písnička „…V lukách, kde zavoní, rád jezdíš na koni …“ Byla to krásná takřka předjitřní chvíle, kdy ženy mají oči ještě vlahé, jejich těla jsou měkká a teplá, byť už mají za sebou dvacet kilometrů v ojetém autíčku po okreskách, ale noc v nich ještě hnízdí a ony samy stihly z té noci, v níž spaly s andělskou tváří na polštáři jako nevinné dítě, jenom ukrást chvíli na oční stíny a něco růže na rty, jen náznakem je to ten obličej, co mají v občanském průkazu, zatím buďte všichni zticha, ony jsou ještě dětmi a dospějí až před polednem, kdy vyrazí s igelitkami do front.