Ty seš dneska müde,

řekla svému psovi přítelka, vlastnice jezevčíka jménem Lajdák, Lajdáček, tomu se také věčně nechtělo chodit a tak stál a moudře na to čuměl.

Ona na něj vždy mluvila přehnaně medovým laskavým hlasem: „Lajdáčku, voni tě pořád honí, voni tě nenechají odpočinout, žejo, a ty potom seš müde, viďžejóó?“ Já se rozhlížel jako Vinetou po Skalistých horách, tedy přesněji řečeno jako Pierre Brice po Plitvických jezerech, ale široko daleko ani vysoko hluboko kolem nás tří nikdo nebyl, takže jediný ten "voni," kdo by chudinku Lajdáčka, kdyby se tento někdy bláhově nechal, "honil", byla ona sama.

Leč ona sama, stojíc s někým na rohu v družném rozhovoru, Lajdáčka honila toliko verbálně, každé její tvrzení bylo potvrzeno moudrým Lajdáčkovým pohledem, rozhovor s ní probíhal nějak v tomhle duchu: „A co pořád děláš, jak se máš, ale co se ptám, vypadáš dobře, to máš novou ženskou, že seš tak vohozenej? No jo, to se tak někdo má, viď Lajdáčku, to je mamlas, tenhle Pospa, von se má jako mladistvej Róčild a neřekne a nepozve nás někam na kafe, my se musíme pořád takhle po tom světě trmácet a nás bolej nožičky, že jo Lajdáčku, ty už seš celej müde, že jo, nic neříkej, já to poznám!“

Ani pes ani já jsme celou dobu nehlesli a ona všechno obstarala sama, položila si otázku, zodpověděla na ni, nepřipouštěla matení pojmů tím, že by na její otázku odpověděl tázaný, to tak, co ten o tom ví, viď Lajdáčku! A tak když jsme se rozcházeli, býval jsem unaven já stejně ne-li více jako Lajdáček, a tak děkuji bohu na výsostech, že mě nikdo nehoní, můj svět se loudá vesmírem jako někde pod lipami na korzu z minulého století, jako napsal pan básník Josef Kainar: „Život je sladký / jen o sto let zpátky,“ dokonce mám pocit, jakoby se odněkud zevnitř mě ozývalo tiché pochrupávání, ale müde jsem, to zase jo!

Vždy, když jsem tuhle přítelkyni svou roztomilou potkal a absolvoval přehlídku jejího verbálního kataraktu (je velmi sečtělá a naslouchat jí je jako číst poutavou kompilaci několika známých autorů, kombinovanou s kinetickými obrazy pavlačových bojovnic a jejich netečných zapáchajících manželů), erupce a protuberance její fantazie tryská nepřiměřenou rychlostí do závratných výšin, a já si v těchhle chvílích pokaždé připomněl velmi zajímavý film Ingmara Bergmana s mnohomluvným názvem Mlčení.

To je takové to hluboké ticho ve vztazích, každý sedí ve svém koutě života, společné prostory se navštěvují jen na nezbytně nutnou dobu, jde se spát odděleně, raději potichu úkradkem masturbovat než jako prvý vyslovit omluvu, dnes však už vím, že oba se chtějí omluvit a říct, že to tak nemysleli, jen jim jakási podivná závora hloupé hrdosti a nekritickými maminkami zbudovaného falešného sebevědomí zamkla ústa a když ji pak jeden prolomí, sypou se tom nejlepším z přijatelných řešení z obou omluvy a nepříliš vážně myšlené nabídky k ústupkům, v tom horším je omluva a krok vstříc začátkem nového sporu, jak zmarněný čas, bože, a každý si tím musíme projít. Představte si, co bilionů lidí se takhle v dějinách lidstva navzájem natrápilo, a pak ti někdo řekne Nechlastej!

Modelujme situaci: Ona koketuje bezelstně s každým chlapíkem, který je jí sympatický, protože to je její životní styl, její způsob jednání s lidmi, jejího partnera to štve a ona to velmi dobře ví, jenže nemůže si pomoci a navíc má pro své konání absolutní omluvu, je svému partnerovi fyzicky naprosto věrná. On však se vyspí bez koketování pokaždé s jinou, jak má příležitost, a ona o tom neví. Pak se stane, že ona se nějak domákne jedné jediné jeho nevěry. Kde je jaké řešení, hledejte sami. On trpí jako Job pokaždé, když ona se roztomile směje s každým sympaťákem, říká si: „Bože, co asi tak dělá, když ji nevidím, dokáže-li tohle provádět mně na očích,“ a má pro své systematické nevěry pro sebe přijatelnou omluvu. Ona naopak si říká: „Já se dokážu udržet stokrát a on ani jednou, když měl příležitost, tak mně zahnul, co by se stalo, kdybych to tomu bubákovi oplatila? Vždyť si to za to věčné podezírání zaslouží, slaboch.“

Někdo skousne s úsměvem tolik, co jiného přivede do blázince. Jenže jak poznat, kdo jsme ten věčný skousávač a kdo ten věčný splétač lan a zarážeč solidních skob do zdí? Hele, já každému říkám zcela jasně: „Mně můžeš klidně věřit pořád, protože já vždycky říkám pravdu pro tuto chvíli, co budu říkat za hodinu, za den, za rok, to je ve hvězdách. Bez ohledu na to, jestli tě mám nebo nemám rád, říkám ti v tomto okamžiku svou pravdu pro tuto chvíli. Ale musí ti být jasné, že ty další to vždycky odskáčí za ty předešlé, to tak prostě je, nechtěj po mně nemožné, nikdo nedokáže zapomenout zklamání a jít do dalšího vztahu se stejně otevřeným hledím jako do předešlého, v němž dostal po čumáku.“

Představte si to, já tady píšu o takových závažných globálních problémech lidstva a zazvoní mně do toho mobil. Známý z hospody se mně zeptá, kolik je jeden čtvereční sáh metrů čtverečních, hergot, proč já musím všechno vědět, on teď bude chytrý, protože na školách se neučí to, co se má vědět, ale to, kde informaci najít, a on věděl, kde to najde, takovému blbovi v podstatě stačí si pamatovat jediné telefonní číslo. A tak buď seděl u pana Aleše Hámy v jeho zázračném taxíku, který umí mezi všemi možnými pasažéry vytypovat a vozit samé prostoduché občany (možné ovšem také je, že taxíkem jezdí pouze jistá, k tomu svými mentálními vlastnostmi předurčená a médii vydatně premedikovaná skupina populace), to pak vydělal nějakou nezajímavou částku, anebo seděl v hospodě a uzavřel se stejně postiženým velkou sázku o malý rum a to pak po vypití té vyhrané slzičky a odečtení nákladů za telefon byl asi devět korun českých škodný. Hlavně že věděl, komu volat.