V poslední době se ke mně hlásí samé staré čarodějnice a prý spolužačky, haháááá nenechte se vysmát, já chodil do školy s holkama krev a mlíko a ne pot a sádlo.
Nebo tuhle, vyhlédl jsem si bundičku, takovou hezkou, světlá khaki jak se dnes nosí, úplety kolem rukávu a v pase, taková jako letecká ale ne kožená, nemám rád kožené bundy, i když jednu z jemné teletinky mám ale moc rád v ní nechodím, je v ní příliš teplo a moje pohonná jednotka se pak přehřívá a ztrácí výkon. Ten úplet v pase, to byla její největší chyba, vypadal jsem v ní, jakoby se Thunderbolt P-47 postavil na zadní, teda jestli znáte tu stíhačku, jak o ní zpívá pan Jan Spálený jako o stříbrném tlusťochovi. Hele, já vám sem dám obrázek utopeného stříbrného tlusťocha, tak nějak bych za čas vypadal, kdybych utonul.
Když jsem si tu bundičku plánoval, říkal jsem si: „Prodavačku si vezmeš do kabinky, teda pokud už nebude v důchodu, to víš, že se to neobejde bez trochy té legrace, už se vidím, jak jí vysvětluju, že je mně ta bunda tak těsná, že pod ni nemůžu nosit ani podprsenku a kalhotky, natož krajkovou košilku, jak jsem zvyklý.“ No jo, já vím, že vykrádám prsatou sekretářku v těsné uniformě, kterou generál trestal svého pobočníka a zetě v jedné osobě, jak to velmi svižně a lascívně popsal pan Joseph Heller, no ale můžu za to, že bychom oba, sekretářka i já, vypadali stejně, jen ona trošku víc sexy?
Říkal jsem si, že dneska po návratu si zajedu koupit tu bundičku, ale možná také ne, uvidím, jak se to vyvrbí, ona se mně líbí, ale musel bych do ní hodně, velmi hodně shodit, jenže já jak se tak znám, do ní ještě přiberu a pak s ní fláknu do kontejneru, ať se homeless vyfešákují. Jaké plýtvání, ona se mně líbí a mohu si ji dovolit, tak co mně tady kecáte o uvědomělosti, skromnosti a potřebě neplýtvat? Všimli jste si, jak jste divní? Skoro sedm miliard je vás tady a všichni jste tak divní.
„Však si odpočiň, Jiříčku,“ tak mně to vždycky říkala maminka, „však si odpočiň, nechceš uvařit čaj?“ říkávala, když to na mě přišlo a já měl chandru jako kníže Dolgorukij v pařížské emigraci. Tehdy, kdy jsem míval chandru plynule se vyvíjecí v depresi o výkonu tisíců megawattů, se vždycky sebraly zástupy bojarů a šly jako jeden muž do mé hlavy uspořádat své bojarské souboje a hry, zakončené bujarou pitkou a rozmlácením veškerého obsahu mé hlavy na cimprcampr. A jak já to tehdy míval v hlavičce uspořádáno, to by záviděl i Skřítek Hospodáříček a medvídek mýval v jednom. Tehdy jsem nosíval kolem hlavy pevně utažený mokrý ručník a maminka se smutně dívala z okna, protože by ráda měla syna veselého a optimistického.
Nějakého jiného syna, který by jí, hodné a ustarané ženě, neodpovídal jako já: „Ne maminko, nechci čaj, dal bych si nějakou oplzlou kurvu, tak mně dneska je, nějakou obscénní mrchu aby mluvila sprostě a já se musel stydět a nasrat, aby mě to probudilo k životu, kurvu bych si dal, maminko, a proč pláčeš, maminko? Špatně je přece mně!“
Každý si neseme svá traumátka z dětství, takové zážitky jsou nezapomenutelné, nejhorší jsou plačící matky před nechápajícíma dětskýma očima, co má co matka klečet u postele a plakat, když je ti osm devět let, ale pak se z toho vylížeš, protože pochopíš, že to je život, a zastřelíš se až v osmačtyřiceti.
Hele, já mám teďka chvilku čas, nechám vám tam venku trošku zasvítit takovým tím podzimním předzářijovým sluníčkem, jak se pořád usmívá, když ho namalujete žlutou pastelkou na čtvrtku, co vy na to? Kolega Stvořitel má dnes dovolenou, dělá misionáře nebo milicionáře, už jsem zapomněl, co to včera v hospodě plácal, někde na Kubě nebo v Číně, vím Já? Tak to na chvilku vezmu za Něj, jen si musím vzít ještě dvě ty malé růžové tabletky, co mně sem sestřičky každé ráno nosí.
