Tiše, němý promluvil !

Znáte ty lidi, co celý čas mlčí a pak řeknou jedinou větu, co větu, jediné slovo a na to se vzpomíná celé roky, buď s nevázaným řehotem anebo když někoho chceme oslnit cizí moudrostí?

Mám takového nemluvného přítele, zdravíme se pozdravy, jež jsou poněkud z módy, my si takhle hrajeme na staré časy, já jej zdravím pseudoorelským „Zdar Orle!“ a zvedám dva prsty k pomyslnému štítku vojenské čepice polské armády, zatímco on mně odpovídá upraveným sokolským „Nazdar Sokole!“ a z celé uzavřené ruky ponechá u obočí jen vztyčený malíček po způsobu pařížských apačů. Akorát nevíme jak se zdravili příslušníci DTJ (dělnická tělovýchovná jednota), nejspíš komunistickým „Čest práci!“, je to taková naše interní reminiscence na spolkový život, kdy tyhle spolky nebyly jen sportovním zázemím občanů ale vedly bohatý a rozmanitý společenský život, pořádaly slety, hrály ochotnické divadlo, pořádaly turistické výlety a taneční odpoledne, zkrátka žili spolu, to až televize nás rozdělila a v každém pokoji jednoho bytu hraje pro jednoho člověka jeden přístroj, naladěný na stejný kanál.

Tak tenhle nemluva mně popisoval, jak byl jednou u někoho na chalupě na návštěvě, bylo prý velké sezení s ohněm a špekáčky. „Já si dám pozor už při koupi,“ zdůrazňoval,  „musí to být skutečné špekáčky a ne všelijaké plastové potvory, co se dnes za špekáčky mnohde vydávají, nejprve ale si jdu do křoví pro prut, ten si svým zavírákem, mám takový perfektní zavírák, někdy ti ho přinesu ukázat, má krásnou dřevěnou střenku a prohnutou nerezovou čepel, jo a ještě ti ukážu, jak ho brousím, ale to jindy, dnes na to není čas.

Tak si uříznu a opracuju rovný lískový prut, to bys neřekl, jaká je věda uříznout hezký prut na opékání špekáčků, ale když se ti to podaří, když je prut jak má být, je vyvážený a perfektně ti sedí v ruce, to ti hned ten buřt chutná jinak. někdy ti ukážu, jak se vybírá a udělá ten správný prut na opékání špekáčku, ale až jindy, dnes na to není čas.

Opékání špekáčku je obřad, opékám ho nad žhavým uhlím i 15 - 20 minut, musí být uvnitř horký, propečený, šťávy musí být moc a je voňavá a masová hmota křehká, zatímco povrch je zrůzněná temně hnědá křupavá kůrčička, nenařezávám moc, aby nevytekla všechna šťáva, a neopékám do černa, prostě já si dám tu práci a pak je to pohádka, i blbý špekáček, když se mu věnuje ten čas, umí člověka na chvíli potěšit.“

“U koho jsi to vlastně byl?“ ptám se.

„Hned,“ odsekne uraženě nemluva a pokračuje, „dokonce jsme navštívili od našeho špekáčkového víceúčelového ohně později v noci výletiště u chatek, kde odpoledne proběhl program se záchranáři a vrtulníkem, z něhož nejdříve seskákali parašutisté a pak z něj provedli další na laně létající lidé ukázku záchrany zraněného horolezce z blízké skály, v noci tam došlo k udatné pařbě, jen tak co si vzpomínám, pil jsem pivo, víno, rum, kofolu, borovičku, hrála nějaká folkrocková kapela a my si zatančili, protože to byla kapela s repertoárem našeho mládí, dylanovky, marsyas, ryvolové, zkrátka taková ta všeobecně známá směs zlidovělých songů, určených k davovým produkcím a neartikulovanému řvaní, matně se mně vybavuje hluboko popůlnoční seance v tamějším baru, kde jsem si půjčil kytaru a teprve po prvním hmatu jsem zjistil, že je urvané géčko, pranic mně to nevadilo a spustil jsem Život je jen náhoda, opět huronský zpěv jako zbraň hromadného ničení.“

“U koho jsi to vlastně byl?“ ptám se podruhé.

„Moment,“ nenechá se vyrušit, „a ráno raníčko už jen do hospody na utopence, mají je tam moc dobré, nálev není moc octový ani moc ostrý aby se masíčko vychutnalo, no a v poledne už jsme vyrazili domů, uvařili jsme si nahonem oběd, na který jsme neměli až tak velkou chuť ale protože byl zatraceně dobrý, tak jsme se přecpali, dělali jsme smažený sýr a to musím smažit já, mé ženské to vytéká a já jej mám krásně uvnitř gumový a neroztečený, ona to miluje a tak ty činnosti, které zvládám líp, mně přenechává, i když nejlíp na celém světě a v přilehlých galaxiích jinak všechno dělá ona,“ smál se protivně na celé kolo.

“Hergot kruci sakra, chlape, u koho jsi to vlastně byl?“ ptám se už docela nakvašeně.

„No já ti člověče ani tak moc přesně nevím, bylo tam dost tma,“ zakončil svou stručnou zprávu ten nemluva. „A kam se letos chystáš na dovolenou?“ zajímalo ho.

„Znáš to,“ mám v úmyslu mu oplatit, „já bych neusnul pod střechou. Miluju, když mám možnost usínat na louce u potoka pod širákem a našimi tajemnými třpytivými souputnicemi, tiše zářícími z tajemných hlubin nočního nebe. Jen shoda nepříznivých okolností mě přinutila posledních pár let o dovolené spávat v sirých neútulných pokojích čtyřhvězdičkových přímořských hotelů s All inclusive péčí, jak smutné, ale já to tak nenechám, to se změní, zase budu ten vandrák s nezralou blumou v puse, budu stát na pangejtu s báglem na zádech, budu si popiskovat King of the road a dívat se jak šňůry aut s nenáviděnými paďoury mizí za obzorem, otočím se na patě a vejdu zpátky do lesa, kde už na mě bude čekat kolega Hospodin s kytarou, zajdeme na palouk, tam si rozděláme oheň a zazpíváme Bednu od whisky, ale teďka holt ještě musí chvilku počkat, ještě stojím frontu na dálnici.“

Co k tomu říct, slov jako Číňanů ale aby vám řekl stručně a jasně, kde to vlastně byl, že mě tam nepozvali, to ne. Jak říkám, nemluva.