„No, nepřišla jako obyčejně z práce, prý si zašla s kámoškama na kafe,
přišla po půlnoci a byla značně rozpustilá,“ žaloval jsem dceři na její
rodičku.
Potkal jsem tuhle dceru, na ulici v předvánočním městě, dospělou a usměvavou bytost, z níž mám radost jak jen ji uvidím, jednak protože je očividně šťastná a druhak protože ví, že předstíráním štěstí nasere mraky lidí. No ale hlavně proto, že se v ní vidím, používá má gesta, má úsloví, mívá radost tam, kde ji mívám já.
„Co máti?“ zeptala se, když jsme se ujistili o tom, že oba spěcháme a že se nemůžeme zdržovat.
„Ty bláho, včera se zastavila na kus řeči s Huckleberry Finnem,“ oznámil jsem jí suše.
Tady mně nezbývá než ten obličej popsat, jestli ale na to najdu slova, ona totiž, no jak bych to řekl, znáte to, jak se říká, že některé dámě kouká z každého oka pět … no řekněme stokorun, tak mé dceři v ten okamžik koukalo z každého oka pět otazníků, a protože na každém oku má dvě dioptrie, hbitě jsem si spočítal, že se na mne dívá nonverbální silou dvaceti otazníků.
A ještě poznámečku pro ty, kdo snad nemilují Marka Twaina. Tom Sawyer na otázku pana učitele nebo snad tety Polly, už ani nevím přesně kdo se jej to tázal kde se tolik zdržel, jen tak cool prohodil, že se zastavil na kus řeči s Huckleberry Finnem, největším vyvrhelem pod sluncem. V naší rodině se toto konstatování zažilo a používalo se s příslušně neutrálním výrazem tam, kde chtěl někdo omluvit své velké zdržení z nějakého pošetilého a nesnadno pochopitelného důvodu.
„No, nepřišla jako obyčejně z práce, prý si zašla s kámoškama na kafe, přišla po půlnoci a byla značně rozpustilá,“ žaloval jsem dceři na její rodičku.
„A ani ti nezavolala?“ zajímalo starostlivou dcerušku, vychovanou v respektu k smluvenému času návratu domů. Mohla kdykoli bez nějakých velkých scén a výslechů přetáhnout ale musela jakýmkoli způsobem dát domů vědět aby se rodiče nestrachovali, tak zněla úmluva, kterou jsme po celou dobu jejího dospívání bilaterálně dodržovali. Důvěra za důvěru a fungovalo to.
„Proč by volala, když se nic nedělo, prostě si zašly s můrama z práce na kafe a trochu se to protáhlo, však by zavolala, kdyby se něco stalo, má mobil pořád s sebou,“ opáčil jsem.
„Ale mohlo se stát něco, že by ti už nemohla dát vědět, chápeš, úraz, nehoda, cokoli, to tě nenapadlo?“ strachoval se potomek a mě to hřálo u srdce. A taky jsem škodolibě zaznamenal, že už je tam, kde jsme za jejího mládí byli my.
„Ale napadlo, jenže to by člověk nemohl jít ale už vůbec nikam, nakonec i doma tě může něco potkat,“ plácal jsem.
„A to jsi klidný, to tě vůbec neštve?“ byla dcerunka už docela v ráži.
„Ale štve, to víš že jo, nejsem blbý, umím si představit, co může ženskou potkat ve městě, i když to naše není žádný Amsterodam, od úrazu až po násilí, to je mně jasné a nemysli si, že mě to celou dobu co je pryč, nežere a nemám o ni starost, taky si nemysli, že když je pryč, tak nejsem nervózní jako žňová hlídka a nemyslím pořád na ni“ stále jsem se jaksi nemohl zbavit dojmu, že moje argumenty jsou jaksi pofidérní.
„No ale když to všechno víš, žere tě to, musíš na to myslet, jak s tím prosím tě v sobě bojuješ?“ zajímalo ji.
„Mám na to léty vypracovaný svůj speciální taoistický recept,“ říkám a když vidím, že dcerunka aktivovala radary a zpozorněla, dokončil jsem: “Ležím klidně na posteli a čtu si noviny.“
