Tao a pabouci

Postavil mě jednou přítel před veliký úkol, položil mně fundamentální otázku, co že je to tao, o které sem tam slovně otřu, i odvětil jsem: "Tao, žádný problém, tao jsi ty, tao jsem já, tao je svět i vesmír, tao je vše a nic.

A pokračoval jsem: Soudím, že pro laika se dá tao a jeho cíle označit jako splynutí s všehomírem, dosažitelné duchovními cvičeními, pro technicistní mozek by se dalo toto vyjádřit jako trénink mozku vedoucí k zpomalení až zastavení jeho činnosti, k přerušení synaptické činnosti, kdy neurony budou volně povlávat v kosmických prostorách vlastního mozku a spojovat se chce se mně říct promiskuitně, kdo nemá trpělivost na dlouhá cvičení, pomáhá si zpravidla kokainem, který také působí na transmitery, ale soudím, že nedosáhne těch pravých stavů.

Já si to dělám odkrvením mozku, které si způsobím zakloněním hlavy přes opěradlo křesla, každý má svou metodu, není jediný a nejpravější způsob meditace, důležitý je cílový stav a stav po procitnutí, který vlastně je cílem tohoto postupu, ta prozářenost a jasnost pohledu na své okolí. Mám s meditací jediný malý problém, spočívající v tom, že když se uvedu ve svém oblíbeném křesle meditací do stavu tao, stěžuje si moje okolí, že neslyší pro mé chrápání televizi.

Cítím, že mluvím o tao a připadá mně, že mluvím o všem možném jenom ne o tao, a právě to je tao, že vím, co si myslíte o mně a o tao, že myslím s vámi ale i s rybou nebo horou, to jsou ty mé stavy, kdy si lehnu na zem a s vypnutým myšlením a zjitřeným vnímáním cítím krajinu a lidi v ní, v mozku mně běží příběhy a já pak jen je popisuju, a také je to hodně o smíření s pomíjivostí, ale ne slovy, duší musím vědět a ohmatat svou nicotnost, to je tao.

Ale ten přítel pokračoval a když jsem mu zhruba těmito slovy popsal, co je tao, chtěl popis či charakteristiku pabouka, nechápu jak ho to mohlo napadnout ve vzájemné souvislosti. Tak snad jen krátce, pabouk je synonymický eufemizmus pro divňouse, a to v mnoha ohledech toho slova, zpravidla se tak označují lidé dobrovolně se pohybující na okraji společnosti, nikoli z důvodu přestupnictví zákonů ale z vlastního přesvědčení o správném konání, mnohdy jsou to zarytí altruisté ať veřejní či skrytí nebo naopak poustevníci z ideálů. Pabouk je ten, kdo z vlastního přesvědčení odlišuje se od chování ve vlastní zemi přijímaného jako norma.

Indický fakír, pojídající na vystoupení žárovku, nebude pojímán jako pabouk ale český občan provádějící stejnou alimentární akci v skrytu svého přístřeší, nikým nepozorován a přesvědčen, že činí nejsprávněji jak jen může, je typickým paboukem. Často jsou tak označováni lidé, holdující nemírně turistice a pobytu na čerstvém vzduchu nebo naopak občané, kteří z vlastního přesvědčení shromažďují v koutech svých šerých slují historické radiopřijímače a tam s nimi rozmlouvají a pokoušejí se skupinově obcovat s triodami, patří tam rovněž všichni filumenisté a valná většina šachistů.

A jak se stává mým zvykem, skončím maličkou odměnou, kratinkým příběhem z mého života. Seděli jsme kolem stolu na poradě, měli na stole třetinkové láhve rajecké minerálky. Nasadil jsem si brýle a koumal chvilku nad etiketou abych po nějaké době poprosil kolegyně, jestli by se nemohly podívat na své láhve, že na své to nemohu přečíst, že těsně pod nápisem RAJEC je slogan: Minerální voda Rajec, podporuje růst tvých … a dál to nemůžu přečíst, je to hrozně drobounké, dámy se jen docela malinkou chvilinku handrkovaly o tom, že na jejich nesycených lahvích žádný reklamní slogan není, zatímco na mé sycené asi je, než jim to došlo. Když mě trošku zabily, shodly se na tom, že pro tentokrát mně odpouští.